Kaidan hebi-onna

JAn

Nakagawa se ve svém posledním čistě horrorovém filmu Kaidan hebi-onna soustřeďuje stejnou měrou a se stejným úspěchem jak na nadpřirozené prvky, tak na psychologii postav a dobu, ve které žily. S bezútěšnou krutostí kriticky vykresluje bezvýchodné postavení nižších sociálních vrstev odkázaných na vůli svého pána, který je svým hamižným chováním doslova odsuzuje ke smrti. Vyobrazení veškeré krutosti (v obecném významu slova - nejde o žádné explicitní násilí) je ovšem díky opatrnému, a přec důmyslnému, snímání naprosto opodstatněné. V nadpřirozené rovině pak poměrně otevřeně pracuje s buddhistickými zákony - podle zbůsobu života s tebou bude nakládáno i v životě následujícím, o čemž jasně svědčí zejména finální scéna. A ačokliv ´sou hrdinové po smrti mnohem silnější, své antagonisty pouze straší a do pomsty se nazapojují přímo, tedy přímou silou, ale dohánějí je k šílenství či případné autodestrukci. Objevování hadů má pak dvojího významu; jako symbolu pomsty (hadí žena) a také symbolu viny (had samotný).(11.1.2012)