Johnny si vzal pušku

Záměrně bezživotnou (touhu žít musí Johnny nalézt) adaptací své burcující knihy Trumbo jako režisér debutoval, díky čemuž není film vyprávěn dle zažitých konvencí a snaží se hledat vlastní jazyk. Vlastní způsob, jak komunikovat s ostatními – stejně je na tom protagonista, uvězněný v tom, co zbylo z jeho těla, bloudící vlastními myšlenkami. Barevné flashbacky, výjevy z války a vojákova života, ve kterých splývá reálné a snové, jsou méně působivé než komorní černobílé scény z nemocnice, doprovázené hlasem naprosto nezajímavě hrajícího Timothyho Bottomse. Sugestivní je film stejně jako kniha díky slovům, nikoli obrazům, působícím vcelku nadbytečně. Máte-li ještě tu možnost, začněte přečtením předlohy a zkuste si TO NIC představit sami. 70% (14.10.2010)

Jaký je rozdíl mezi snem a realitou? Ovládáme-li skutečnost a jsme-li schopni ji změnit, jsme v realitě. Jestliže však okolí ovládá nás a my nejsme schopni skutečnost měnit a natož ovládat, nesmíme se přeci nechat mýlit: tohle není realita, to je přeci sen! Anebo noční můra. A co když se sen stane realitou? A že válka a armáda může zajistit, že se z této reality neprobudíte, nám film nepředkládá jen jako kavárenskou metaforu, ale jako do všech důsledků moderního světa bomb (a dnes zejména raket) dovedeného zpodobnění osudu jednoho řadového vojáčka, který se jako dobrovolník vydal bránit demokracii pod egidou trvalého míru a s posvěcením Božím (neboli církve). Ale dopustil by tohle opravdu Bůh? Jakožto pro ateistu pro mě tato otázka (pro divácké vyznění filmu naneštěstí!) odpadá, každopádně z formálního hlediska fungují barevné flashbacky vzpomínek, jež se stále více s postupující dobou "hospitalizace" mísí s pokřivenou skutečností snů, a černobílé obrazy nemocniční/ lidské reality skvěle. (07.03.2014)

No doprdele!!! Čekal jsem nějakou otravnou přeceněnou psychedelii a on se z toho vyklubal naprosto brutální film. Zapomeňte na ochrnuté lidi, beznohého Toma Cruise v Narozen 4. července či hlucho-slepou Helen Kellerovou. Tady je za první světové války zraněný voják, který postupně zjišťuje (a s ním diváci), že přišel nejen o ruce i nohy, ale zároveň i skoro všechny smysly a místo obličeje má jen díru. Doktoři ho zachrání kvůli testům a věří, že jeho mozek je mrtvý, ale on vnímá, přemýšlí a utíká z černobílé reality do barevných flashbacků plných vzpomínek na rázovitého tátu, dětství, jeho krásnou lásku i naivní vlastenecké ideály. Jsou tu i psychedelické fantasmagorie, promluvy s Ježíšem či s lidmi z jeho minulosti alias vlastním podvědomím. A člověk je šťastný za každý flashback, aby se nemusel dívat na tu realitu, ve které jsem si přál většinu filmu, aby ho někdo zabil. Při představě takhle dopadnout mě z toho nebylo dobře... a z toho konce už vůbec ne. Ač je spíše drama než opravdový válečný film, přesto jednoznačně válečný film roku 1971. (09.01.2023)

Ve zkratce: nápad zajímavý (chlapík bez končetin a většiny smyslů v zajetí vlastního těla), ztvárnění zajímavé (realita černobílá, vzpomínky v barvě), několik momentů až šokujících (závěr a scéna, kde je naznačeno, jak sestra ukájí torzo). Nicméně je to dlouhé. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale 111 minut prostě hlavní hrdina nenaplní, i kdyby měl dělat sebevětší skopičiny (což navíc z výše zmíněných důvodů nedělá). Jinak celý tenhle film je komplet na youtube, pokud byste někdo dostal chuť ho vidět. (28.12.2008)

Pohled mladičkého amerického vojáka, který dobrovolně narukoval v první světové válce na "obranu demokracie". Brzy nato se ocitá na nemocniční posteli bez možnosti pohybovat se a komunikovat. Rozmlouvá tedy jen s divákem a popisuje celý předchozí život. Bezútěšných závěrečných 30 minut z důvodu spoileru utajím. (21.05.2017)