Yeti - il gigante del 20. secolo

AGAMENON

Italové se ukázali jako zdatní plagiátoři úspěšných filmů, jejich díla sice nedosahují kvalitativně i rozpočtově svých vzorů, přesto se jim již několikrát podařilo vyseknout pěkné kousky. V roce 1976 se američané rozhodli vzkřísit své nejslavnější monstrum, samotného velkého King Konga, načež do roka a do dne, jejich zámořští kolegové vypustili na plátno Yetiho, toho si většina z nás představuje jako chundelatou, asi dva metry vysokou bílou poloopici, která žere jaky zbloudivším cesťákům někde v Tibetu. To se však režiséru Parolinimu zdálo sexy, proto ho nechal zvětšit, teď měří nějakých dobrých 50 stop, je hnědej, pořádně chlupatej, zmraženej v ledu a je to chlap. Porovnávat rozpočty obou filmů, je jako porovnávat rychlost raketoplánu a tříkolky, američané měli ohromný rozpočet, nejlepší trikaře, italové zas snahu, jednoduše si řekli, když už jsme v tom napodobování, tak okopírujemě něco, co je vyzkoušený a nestojí to moc peněz. Takže obšlehli formát jiného národního maskota, Godzilly, chlápka jednoduše oblíkli do chlupaté kombinézi, nechali ho podupávat v maketkách a při celkových záběrech si vypomohli zadní projekcí, dneska působí tyto triky úsměvně, přesto mají jisté kouzlo. U podobných filmů nemá příliš cenu meditovat nad logikou děje, to je prostě zločin, i zde je spousta konin, např. Opravdu je nejlepší forma rozmražování použí plamenometů, když honím tak obrovského chlapa, musím opravdu chodit pěšky, místo abych použil vrtulníku,... Jedna věc je však výborná u všech jmenovaných monster a to je hudba, Yetiho skládal Sante Maria Romitelli, muž o němž jsem nikdy předtím neslyšel, jeho kompozice je příbuzná stylu jaký použil Barry pro nového King Konga, místy zas připomíná jeho mnohem slabší pokračování, ovšem opět ozvučeno skvělou hudnou Johna Scotta. Snad neprozrazuji příliš, ale Yeti je dobrák, takže ho tvůrci nechají nakonci přežít.(24.2.2008)