Starý dům uprostřed Madridu

Osobně si cením Starého domu uprostřed Madridu z toho důvodu, že i takový negativista, jakým Carlos Saura nepochybně byl, dokázal na poměrně depresivní téma naroubovat hodně poetických momentů. V dětském světě Any se toho tvrdého totiž děje hodně -smrt milované maminky, otcovy sexuální úlety či přísná výchova tety. Není proto překvapivé, že Ana se s situací začne vyrovnávat poměrně svérázně. To, co by ale jinak vyznělo, jako hodně hororová brutalita, podává Saura ve velmi příjemné náladě, a i když se několikrát zastaví krev v žilách, celkově vyznívá Starý dům paradoxně kladně. Tomu pomáhá skvělá Ana Torrent, zajímavá Geraldine Chaplin (scéna na smrtelné postely je proklatě silná) a jasně - hudba Hoy en mi ventana brilla el sol y el corazón, Se pone triste contemplando la ciudad, Porque te vas.... (29.07.2010)

Tak obrovsky velké, ale smutné hnědé oči má hlavní dětská představitelka španělského dramatu, v obrovském domě, třema sestrami, nemluvící elegantní babičkou na vozíku a služkou. Maminka zemřela a otec....pohledy dítěte i retrospektivy starší sestry. Dětský vzdor po příchodu jejich tety, která je má vychovávat. Jenže život není černobílý.... (22.01.2014)

Fascinující náhled do duše osamělé osmileté dívky, která po smrti matky a následně i otce žije v domě se svou pedantskou tetou, milovanou služkou a dvěma sestrami, vytváří obraz nejen o na první pohled obyčejné rodině, ale obsahuje i mnoho silných přesahů pro současný svět - zejména co se týče dětství a dospívání. Carlos Saura, klasik španělského filmu, zároveň pracuje s velkým počtem nejrůznějších podobenství, jejichž význam mohu leda s těží odhadnout (údajně by se mělo nejspíš jednat o metaforu dospívání ve Francově diktátorském režimu). Jednoznačně však filmu přidávají na síle. Saurův film je velmi zvláštní, nevím s čím bych ho srovnal. Jen vím, že to funguje. Hlavní hrdinka, neskonale půvabná Ana Torrent, podává výkon hodný profesního Oscara, podobně jako skvostná Geraldine Chaplin v roli její zemřelé maminky a posléze i jí samotné. Saura točí vcelku komorně, zároveň si nechává prostor pro jemný humor i obrazovou pestrost a naprosto úchvatně pracuje s retrospektivou. Starý dům uprostřed Madridu je neuvěřitelně upřímný, dojemný a pravdivý film, který vás emočně strhne a nechá vás přemýšlet... o čem? Na to si musí odpovědět každý sám. (02.02.2021)

Překrásný film. Můj třetí Saura, třetí pětihvězdičkový, opět s krásnou Geraldinou, kterou však tentokrát zastiňuje neuvěřitelná desetiletá představitelka hlavní postavy. Geraldina má (resp. měla) podobné manželské problémy jako v obou starších filmech. Manžel je typově jiný, ale problém vztahu s ním je formálně týž, liší se jen obsah. Toto manželství je ale tentokrát jen na pozadí, pozornost se po letech přesouvá na novou generaci - děti z něj vzešlé. Nelze se nevyjádřit k "symboličnosti" tohoto filmu. Nuže, ačkoli u sebe vnímám přehnaný sklon vykládat různé filmy metaforicky nebo jim podsouvat jinotaje týkající se stávající spoečnosti či politické situace dané země, u obou dosud sledovaných španělských tvůrců (Saura a Buňuel) jsem v tomto ohledu na rozpacích: všude v komentářích čtu něco o frankistiském španělsku a nemám nejmenší chuť tento zorný úhel brát v potaz. V Cría cuervos se vzhledem k postavě otce toto vidění samozřejmě nabízí, ale až příliš snadno nabízí. Saura nepochybně promlouvá dovnitř soudobé španělské společnosti, nicméně detailní metaforické identifikace jednotlivých postav, jak je můžeme číst v některých komentářích, vyznívají přes svou koherentnost ve výsledku směšně. Nejde o to, že bych tuto metaforiku chtěl popírat, ale že toto čtení je vlastně velmi ploché a ochuzující. Co v tomto filmu opravdu vidíme? Matku očimma dítěte. Matku jako milovanou a milující, půvabnou adorovanou bytost. Matku, která byla a není. Matku přijímající i odmítající (neustálé "běž už spát"), trpící a nenahraditelnou. Ale smrt je matkou nás všech. A dítě, které sledujeme, se domnívá mít smrt v rukou (že tomu tak ve skutečnosti není, je dosti razantně ozřejmeno už tím, jak přišla k oné piksličce). Co tedy ještě vidíme? Dítě uvědomující si a nesoucí své dětství. Dítě soudící otce i náhražku matky - jen z tohoto úhlu jsem ochoten dívat se na tento film jako na společensko-politické podobenství. Přínosnější mi ale připadá vést ho v jedné škatulce s Bergmanovým Fanny a Alexandr. Asi jediný adekvátní komentář: Ducharme. (04.05.2015)

Je obdivuhodné, že intelektuál SAURA do svojho autorského a komerčnému divákovi (akým som sa narodil) na prvý pohľad neprístupného filmu zakomponoval dobový a navýsosť komerčný šláger (Jeanette - Porque Te Vas). Keď som tú skladbu počul ešte ako sopliak, samozrejme, že som si ju do nemoty pospevoval. :-) A jedného letného dňa roku 1988 som sa ponevieral okolo nášho provinčného kina a tú skladbu som počul z kinosály. Keďže ma nesmierne zaujímalo ako asi vyzerá speváčka, v naivnej predstave, že o nej nakrútili film, som sa do kinosály prešmykol. A zhliadol som vtedy neprístupný film (v ktorom samozrejme žiadne neprístojnosti - žiaľ - neboli), ktorý ma ako vtedajšieho fanúšika MacGYVERa preniesol do úplne iného sveta. Čiže SAURA je zodpovedný za moje nekomerčné precitnutie. (7.5.2009) (07.05.2009)