Vratné lahve

„To by ma zaujímalo, prečo ty ma niekedy normálne nepozdravíš. Prečo mi nepovieš ´dobrý deň´?" – „Pretože nás už neučíte.“ – „Aha. No vidíš. To mi nenapadlo.“ Oscarový úspech Jana Svěráka takmer zničil (niektorí tvrdia, že zničil), čo v praxi vyzerá okrem iného tak, že behom 11. rokov, ktoré uplynuli od premiéry Kolju, nakrútil len dva (!) filmy. To už je pomaly na úrovni Jamesa Camerona. Nakoniec si za svoj najbližší projekt vybral malý, civilný, komorný a osobný film so slabým rozpočtom a „obyčajným“ scenárom. Dej má tempo, práca s uvoľnenými hercami je bezchybná (krívajúci Ondřej Vetchý) a dialógy a hlášky radosť počúvať ("Já už tady nejsem rád."; "Prosím tě, jak se múžeš dívat na takovýhle kraviny při tvým vzdělání?"; "Hekáš tady, převaluješ se tady."). Vydarenému divadielku panuje príjemná melancholická nálada, ktorá je často unavená, ale takmer nikdy nie tragická. Výsledkom je hravý malý veľký film o tom, že sa nemeníme (viď. potitulková pasáž vo vlaku). Koniec mi pripadal taký nejaký... nijaký. A niektoré veci ma nebavili (wtf pád z bicykla). Inak ale príjemný film s peknou atmosférou (a pesničkou Jaroslava Uhlířa). (08.03.2008)

Film který ve vás vyroste jako strom. Při zhlédnutí si vzpomenete na své rodiče a velmi pravděpodobně si představíte jaké to bude, až poprvé zažijete všechny tyhle věci. První dítě, první vnouče, první důchod, první pohřeb kamaráda. Zdeněk Svěrak všechny tyhle pocity věrně reprodukuje a pevně svírá otěže filmu. Jako by Svěrák junior ani nebyl na place. Jeho ruku za kamerou vnímáte snad jen díky kvalitnímu řemeslu a pečlivému vedení herců (i ten Macháček odhodil škatulky a "ty vole", je fakt dobrej :). Zřejmě bych nesrovnával se staršími "srdcovými svěráky" (ať už otcovými nebo synovými), na to mi příliš vadily některé detaily (snové scény ve vlaku, občasná ztráta směru a samozřejmě kultovní kolo) a celkové vyznění. Ale možná to byl záměr... narozdíl od Obecné školy nebo Kolji, kteří z vás dojí emoce na počkání, potřebují Vratné láhve trochu času a odstupu. U někoho to budou dny nebo týdny, u jiného měsíce či roky. (70%) (29.06.2007)

Asi nejlepší domácí komedie posledních let připomíná, že i dnes lze vyprávět a natáčet o citlivých věcech života s nadhledem, taktem, vkusem, vtipem, moudrostí. Určitě mnoho ve filmu znamená kamera (nejen záběry Prahy, ale i nemilosrdné detaily obličejů obou protagonistů). O bědách a slotách devadesátých i pozdějších let na minimální ploše, sevřeně střídmými prostředky, LÁHVE říkají takřka vše. Tápavé ztrácení a znovunacházení manželské lásky se v závěru filmu mění v její rehabilitaci (odzbrojující Svěrákovo přiznání, že při psaní scénáře hojně čerpal z vlastního soukromí; musí žít s nadmíru velkorysou a chápavou manželkou; všechna čest a sláva). Zdá se, že režisér byl v tomto případě i tak trochu scénáristou. Filmu to určitě prospělo. A českému divákovi, hladovému po kvalitních domácích novinkách, jistě také. (17.09.2007)

"Můj manžel je vážně nemocný člověk. Má slabé srdce a silnou prostatu." Tímto komentářem sděluji světu obavu, že až se dostanu do věku, ve kterém by mi kterákoli jiná civilizovaná společnost začala vyplácet důchod, tak tento snímek bude u mě za pět hvězd. Starší z rodu Svěráků má totiž téma stárnutí brilantně prožité, takže kdyby méně často mokře snil a více tlachal se sebrankou z Divadla Járy Cimrmana, tak bych byl určiě spokojenější. (09.07.2012)

"Takže tahle celá debata je k ničemu, protože pan doktor Plzák vás naučil: Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Debil." Co si budeme povídat, pan Zdeněk Svěrák píše tak, jak by si to spousta začínajících (i pokročilých) autorů jistě přála taky umět: má svůj osobitý styl a ještě se to líbí masovému množství lidí, což znamená, že to na sebe vydělá a taky to způsobuje uměleckou hrdost. Většina filmů, které natočí se svým synem, je vřele divácky přijata se potom se díky své kvalitě i odporoučí do pokladnice české kinematografie a málokdo proti tomu co namítá, já taky ne. Ale co se týče Vratných lahví, tak se tady mám pocit situace trochu mění. Sice na film šlo hodně lidí jako obvykle, téma je ze života jako obvykle, na různé blbosti se nahlíží laskavě a poeticky jako obvykle, ženy jsou krásné a muži jsou pacholci a občas je to naopak jako obvykle, ale někde něco drhne, což obvyklé není. Už to přestává být sranda. Jako by někdo při vaření házel do jídla naměřená množství koření, aniž by to potom ochutnal a zkontroloval, jestli to přece jenom nechce někde trochu dosolit. A nebo že už to vařil tolikrát, že se to jazykům docela znechutilo, nevím. Ale ani nemám potřebu se tím zaobírat, jenom si pořád opakuju, jak že to řekl Kurt: "Raději shořet, než vyhasnout." Raději vidět pár dobrých filmů a potom už nikdy nic, než vidět génia, jak se na stará kolena rozmělňuje ve snaze vystačit s dechem. (11.04.2009)