poster

Šoa

  • Francie

    Shoah

Dokumentární / Historický / Válečný

Francie, 1985, 566 min

Režie:

Claude Lanzmann

Scénář:

Claude Lanzmann

Hrají:

Claude Lanzmann
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Rocky62
    ****

    Gigantický projekt dalece pokořující hranice obyčejného dokumentu a se smyslem pro detail. Patrně jediný dokumentární kolos, který nedovedu blíže popsat, pokud to vůbec lze... 85%(17.7.2014)

  • Snorlax
    ***

    Jsem velmi rozpačitá, tohle by, jak píše gabina(a), normálního slušného člověk nudit nemělo. Ale stalo se. Je mi líto, leč nesporně zajímavé téma je zabito způsobem svého zpracování. Skutečně se nudím, když poslouchám něčí výpověď ve dvou jazykových mutacích po sobě. Tvůrcům šlo zřejmě o autentičnost, to bych uměla pochopit, ale neumím pochopit, proč ji neřešili raději titulky, než živým překladatelem, bohužel nikoliv simultánním. Za obsah by si tento dokument skutečně zasloužil minimálně pět hvězdiček, ale za své zpracování maximálně jednu.(13.5.2012)

  • Aky
    *****

    Není to film a není to ani klasický dokument. Je to tvar zcela soliterní a nelze ho hodnotit poměřováním s něčím, co se mu trochu podobá, protože pokud se něčemu podobá, tak jen velice vzdáleně a navíc povrchově. Nepřesně cituji (nemám energii hledat koho vlastně): historie nemá pravidla, nemá zákonitosti, nejlépe se dá postihnout prostým vypravováním. Přesně tak je toto dílo uchopeno. Jako poctivé, pozvolné vyprávění, kdy vypravěč nespěchá a nespěchá se na vypravěče. Můžete dovolit, aby ve vás vyvolalo emoce, nebo také nemusíte. Ve mně je vyvolalo. Na 100%.(9.11.2008)

  • LiVentura
    *****

    Drsný pravdivý snímek dokumentární formy přibližuje výpovědi dle reálných událostí, které ze strašlivé běsnící SS mašinérie udělaly postupem času nejhrůznější a největší ponaučení dalším generacím lidí po celém světě. Poučme se z minulosti, jinak si ji zopakujeme!(9.11.2008)

  • Ajantis

    „...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu.(10.11.2008)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace