Let číslo 93

V roce 2006 měly premiéru dva snímky mapující pohnuté události 11. září 2001 v diametrálně odlišných uměleckých přístupech. Zatímco (kdysi neúprosný kritik a interpret dějin USA 20. století) Oliver Stone vsadil ve svém World Trade Center (2006) na cukrkandlový obraz hrdinství několika vybraných Američanů, reprezentujících v hollywoodském pars pro toto celý národ, původem Brit Paul Greengrass natočil mrazivou real-time rekonstrukci daných událostí.
Let číslo 93 je esencí Greengrassova filmového stylu formálně ukotveného v „dokumentární" ruční kameře, která permanentně narušuje osobní prostor hrdinů dramatu a svou neustálou blízkostí konfrontuje chaos okamžiku s pozdějším titánským vnímáním celé události. Druhým prvkem, jenž Greengrassův film přibližuje klasickému dokumentu, je selektivní střih, jenž z několika paralelních dějových pásem (události na palubě letu číslo 93, řídící střediska, armádní velitelství) extrahuje klíčové okamžiky a funguje tak na podobné bázi jako televizní zpravodajství mapující „živě" komplexní událost s několika paralelními ději a desítkami protagonistů.
Oproti normativním reportážním záběrům zachycujícím ve valné většině cíle Al-Kajdy (Světové obchodní centrum, Pentagon) se Greengrass zaměřuje především na události na palubě letadla United Airlines letícího z Newarku do San Francisca a na boj 33 pasažérů a sedmi členů posádky se čtyřmi únosci vedenými Libanoncem Ziadem Jarrahem. Hraná rekonstrukce událostí je postavena na dostupných záznamech z mobilních telefonů a tísňových volání, které měli tvůrci filmu k dispozici a které byly postupně volně zpřístupněny v médiích (mp3 přepis posledního hovoru CeeCee Lylesové je například volně k přehrání na Wikipedii).
Greengrass ve svém filmu záměrně vytváří kontrast mezi reportážní první polovinou, postavenou na repetitivních analýzách řídících středisek reprezentujících snahu o správný běh „velkých" dějin, a druhou polovinou filmu, dodržující důsledně aristotelskou jednotu místa, času a prostoru, v níž několik hrdinů zoufale bojuje o své životy tvořící „malé dějiny". V závěru se pak za modliteb ke Kristu i Mohammedovi oba typy dějin propojují v mrazivém danse macabre. - Jan Jílek (Letní filmová škola)