Poslední den Pompejí (TV film)

Poslední den Pompejí (BBC, 2003). Před dvěma tisíci lety se Říše římská, největší impérium starověku, otřásla v samých základech v důsledku jedné z nejhorších přírodních katastrof, která kdy postihla antický svět. 24. srpna roku 79 po Kristu, ani ne během čtyřiadvaceti hodin byla města Pompeje a Herculaneum smetena z povrchu zemského. Zemřelo kolem sedmi tisíc lidí. Pompeje a Herculaneum ležely na úpatí hory Vesuv. Sopka byla v nečinnosti přes 1500 let. Lidé ani nevěděli, že jde o sopku. Okolnosti této přírodní katastrofy, byly dlouhou dobu tajemstvím. Dnes nalezneme trosky antických Pompejí odkryté a mezi rozpadajícími se zdmi a blednoucími malbami lze spatřit bolestně výmluvné stopy - odlitky obětí pohřbených v popelu jako momentky posledních okamžiků života obyvatel Pompejí. Konec Pompejí byl pečlivě zaznamenán díky zápiskům Gaia Plínia, mladíka, který byl svědkem katastrofy. Všechny tyto doklady a analýzy historiků umožnily scenáristům BBC zrekonstruovat a zdramatizovat různě propletené životy obyvatel Pompejí a vyprávět děsivý příběh posledního dne jejich života. Budeme sledovat osud bohatého patricie Polybia a jeho rodiny, gladiátora Celaduse, barvíře a valcháře Stephanuse a jeho černé milenky a několika dalších. Kolem jedné hodiny odpoledne, 24. srpna roku 79 našeho letopočtu, se Vesuv bouřlivě přihlásil k životu. Roztavená hornina, která byla více než 1500 let uvězněná ve velkém přetopeném tlakovém kotli, se nezměnila pouze v lávu ale i v pěnu. Ta vymrštěna výbuchem obrovskou rychlostí vytvořila vířivý sloup, který rychle stoupal vzhůru. Obyvatelé Pompejí nikdy nic podobného neviděli. V latině dokonce neexistuje slovo pro pojmenování sopky. Protože lidé nechápali, co se děje, i ti, kteří by bývali mohli utéci, zůstali. Jen pár minut po výbuchu sopky vystoupil sloupec roztavené horniny a plynu až do výše patnácti kilometrů. Byl dobře viditelný i z Misena, kde žil jeden z mála mužů, který tehdy mohl tušit, co se děje, Plinius Starší. Gaius Plinius Secundus, velitel římského loďstva. Právě jeho synovec Gaius, by tím, kdo zanechal potomkům zásadní informace, které umožnily pochopit celou tragickou událost. Žhavá hornina vyvržená vysoko do atmosféry ve výšce chladným vzduchem ztuhla a začala padat k zemi. Z magmatu prosyceného vzduchem vznikly malé úlomky porézní pemzy. Trvalo půl hodiny, než se tento lávový déšť snesl na Pompeje. Mezi drobnými úlomky pemzy bylo však i něco daleko nebezpečnějšího. Vulkán vyvrhoval ze svých útrob také velké balvany. Ty se řítily k zemi rychlostí dvou set kilometrů v hodině a rozsévaly smrt. Pliniův popis mohutných pyroklastických vln, bombardování kameny a těžkých mraků, které se valily z Vesuvu, se ve své době natolik vymykal všemu známému, že jim dlouho nikdo nechtěl uvěřit. Teprve nedávno se historikovi věda omluvila. Nyní již víme, že k těmto nesmírně dramatickým a rozsáhlým vulkanickým procesům může periodicky docházet. Nazýváme je Pliniovskými erupcemi. Během pouhých 18 hodin vychrlil Vesuv více než 10 bilionů tun pemzy, kamene a popela. Řím se pokusil o záchranu Pompejí, ale všechno bylo marné. Katastrofa byla příliš rozsáhlá. Více než 1500 let leželo město pohřbeno a zapomenuto. Teprve roku 1594 bylo zasypané město znovu náhodně objeveno při stavbě akvaduktu. (oficiální text distributora)