Návštěvní hodiny

Zdařilá televizní inscenace. Dobré herecké obsazení v čele s Rudolfem Hrušínským doplňují jeho filmové děti, jejichž rozdílné charaktery velmi výstižně a věrohodně představují naši přední herci. Po myšlenkové stránce mne osobně toto dílo oslovilo, protože si taky myslím stejně s panem Hrušínským, že co člověk cenného získá od svých předků, má za povinnost předat svým potomkům. Co se rodného domu týká, tak mám ten názor, že každý člověk by měl mít tady na zemi kousek místa, které patří jenom jemu. Cením si civilního uvěřitelného projevu všech hereckých dětí, které se sešly u lůžka nemocného otce. Výprava nebyla příliš náročná, protože se celý příběh odehrává v nemocničním prostředí a vynikne zde různorodost členů jedné rodiny a jejich vzájemná komunikace. Doba se mění, dneska by se o dům všichni svorně poprali. (21.11.2016)

Propracované a do jedné postavy naštěstí také dobře zahrané televizní drama (ano, dokonce včetně hrůzu nahánějícího Martina Stropnického), které má navzdory vážnému tématu i optimistický nádech a najde se v něm také místo pro jemný humor. O hereckém umu Rudolfa Hrušínského se není třeba rozepisovat a všichni jeho filmoví potomci jsou rovněž bez výhrad (měl-li bych někoho z nich vyzdvihnout, tak asi Antonína Molčíka), čili ještě pochválím úžasně jedovatého dědka Jana Skopečka a s obdivným hvízdnutím dodám, že Dana Batulková vypadá třicet let stejně (úžasně). (18.10.2015)

Příběh o starém otci, který je v nemocnici a navštěvují ho čtyři jeho potomci. Otec celý život stavěl dvougenerační vilku v Hájích a rád by tam udržel svoji rodinu pohromadě. Nejen o tom, jak dopadne dům (jestli se prodá nebo ne), ale i o životech charakterově zcela odlišných sourozenců se na ploše necelých 70 minut odehrává solidní drama. Starého otce si zahrál Rudolf Hrušínský a jeho věčně urýpaného souseda v nemocničním pokoji Jan Skopeček. Sourozenecké obsazení také charakterově bezvadné (Molčík, Frej, Hadrbolcová, Stropnický) a o kvalitní podívanou je postaráno. Výborná role pro Broňu Poloczeka jako zetě starého otce. K tomu osobitá televizní režie Pavla Háši a krásná hudba Jiřího Šusta. (20.11.2016)

Ze začátku jsem myslel, že se tam všichni budou prát o barák, kterej maj zdědit po těžce nemocnym fotrovi, ale ono z toho postupně naopak vyplynulo, že nikdo ten barák nechce. Jako přišlo mi dost komický, když se postavy ve filmu domlouvaj, kdo z nich zdědí barák, a padaj tam hlášky jako: "Já ten barák teda v žádnym případě nechci. Já taky ne. Co já bych dělal s barákem? Hele, vem si ten barák ty, když jsi nejstarší. Cože? Já? No to ani náhodou. Nech si ten barák ty." Si tam ten barák přehazovali jak horkej brambor. Ale celkovej dojem z filmu je docela dobrej. Možná by si příběh zasloužil i víc než těch 68 minut. Takhle je to vyloženě taková televizní jednohubka. (17.03.2012)

Zástupce televizního nadstandardu, kterému z kapsy nápadně vykukuje kvalita. Hereckou jistotu má jasnou. Je jí Rudolf Hrušínský, kterému se dá věřit každé gesto, které udělá. Sestava kolem něj je neméně silná. Většina herců z ní je herecky už dost ostřílená, takže nebyl problém ani u nich. Podstata příběhu tkví v tom, že smrtelně nemocný otec z nemocničního lůžka zjišťuje, jak rakovina obrazně rozkládá i jeho rodinu a jejich rodinné vztahy. Předmětem sporu se stává rodný dům, o který už nikdo nemá zájem. Pavel Háša režíruje místy poněkud jednotvárně, ale jede v dobře nasazeném tempu. Z nemocnice, do nemocnice, úplný odpich se nekonal. Postavy mají různorodé charaktery, není jim cizí sobecký, manipulační a pokrytecký přístup. Následné neurčité vyznění jejich charakterů působilo dost unáhleně, protože divák poměrně tápal, zda brát postavy souhrnně za negativní. Sice s umírajícím otcem vždy na rovinu a čestně nejednaly, ale posléze přece jen k nějakému stmelení dojde. Divák vesměs sledoval přetahovanou o dům ve zkušeném režijním provedení. Převládal kolovrátkový průběh s řadou neshod a výměn názorů mezi rodinnými příslušníky. Herci ale ze svých dobrých kreací nic nesleví a v pohodě dotáhnou tenhle mírně neurovnaný počin až do optimálního závěru. Scenáristická důslednost i vybroušenost by určitě neškodila. Dá se to vidět, ale je třeba tolerovat rok vzniku. 60% (18.10.2015)