Cesta na Guantánamo

Nevím nakolik je tento film pravdivý, a nakolik jde o protibushovskou propagandu, protože jsem v Guantanámu nebyl, ale je fakt, že vedle praktik, které používají američtí vyšetřovatelé v tomto filmu, vypadá středověká inkvizice jako parta hodných strýčků. Vězni třeba musí dřepět celé dny na sluníčku, bez jediného pohybu a nechat se pomalu grilovat, nebo jsou zavření v cele s blikajícím světlem, ruce mají přivázané ke kotníkům a jsou nuceni poslouchat na plné pecky metal (zde musím Američany pokárat za nevhodný výběr hudby, kdyby jim pustili třeba Standu Dolínka, budou mít přiznání do deseti minut) a čas od času jsou přivedeni na kobereček před vyšetřovatele, který se pokouší o naivní chytáky typu "Tvůj kamarád nám prozradil, že patříš k Al Kajdě. Tak nám řekni, kde je bin Ládin, a můžeš jít domů". A do toho pár z kontextu vytržených záběrů Bushe a dalších politiků, jak tvrdí, že se zajatci zacházejí lidsky v souladu s mezinárodními úmluvami. Prostě film je to velmi sugestivní, ale... (01.07.2006)

Michael Winterbottom opět příjemně překvapil, s jakou lehkostí (dá-li se u takovéhoto tématu mluvit o lehkosti) dokáže spojovat realitu s filmovou fikcí. Měl jsem tu zajímavou zkušenost na letošní filmovce v Hradišti vidět nejprve Greengrassův Let č. 93 a o dva dny později Cestu na Guantanámo. V obou případech jde o dokumentární rekonstrukci. Zatímco u Greengrasse se setkáváme s plně filmovým materiálem, byť vystavěném na reálných podkladech, v Cestě na Guantanámo se střídají inscenované záběry z cesty tří mladíků, která tak nečekaně skončila v proslulé věznici, s talking-heads skutečných protagonistů příběhu nějakou dobu po událostech, tedy v reálné době natáčení. Jedná se tedy spíše o jakousi formu paradokumentu. Zatímco Let č. 93 u mě emočně boduje díky přiznané filmovosti, Winterbottom je zajímavý svým zpřítomněním filmové formy a rozmlžováním hranic hraného a dokumentárního filmu. Paradoxně však oslabuje svou dokumentární podstatu nešťastně zvolenými scénami inscenovaných vzpomínek z doby před cestou, "kdy bylo vše dobré" a parta z britského Tiptonu ještě nic netušila o tom, co se s nimi bude za pár měsíců dít. Domnívám se nicméně, že je Cesta na Guantanámo dobrým prostředníkem k diskusi o efektivitě obrany proti terorismu. Nelze ji číst jako prvoplánovitou agitku proti Bushově vládě. Po nenadálých událostech 11. září máme všichni logický strach z toho, co může ještě přijít. Dokonce takový strach, že posvěcujeme jakýkoli projekt, který nás má chránit. Guantanámo je nejkřiklavějším případem, kdy se administrativa zemí, v nichž se rodily humanistické ideály (arabskou populaci mimochodem myšlenky humanismu téměř nezasáhly, což není míněno pejorativně - odráží to pouze historickou a geografickou situaci islámských zemí - ale je to zároveň zajímavý fakt k zamyšlení), těmto idejím zpronevěřuje. Zásadní otázkou, kterou Winterbottomovo drama předestírá, je, zda se přitom chováme racionálně a jak moc efektivní naše strategie jsou. Když jsem sledoval výslechy oněch mladíků ("Máme vás na fotografii, kde jste v létě zachycen v Afghanistánu na projevu Usámy bin Ládena." - "Ale já jsem tou dobou vykonával veřejně prospěšné práce v Tiptonu, můžete si to ověřit." - "Ale my víme, že jste tam byl."), nemohl jsem se ubránit pocitu, že namísto své ochrany jen plácáme do vody a doufáme, že nám ryba uvízne v rukou. (07.08.2011)

Příběh čtyř muslimských kluků z Tiptonu nedaleko Birminghamu je vyloženě příšerný. Navíc autor zvolil polodokumentární styl, ve kterém střídá výpovědi skutečných aktérů s hranými rekonstrukcemi jejich „výletu“. Je to silný příběh, jaký by se snad ani neměl stávat. Chování (nejen) amerických věznitelů si totiž nijak nezadá s praktikami připomínajícími výslechy StB v 50. letech. A je jasné, že takovéhle chování by se nemělo tolerovat, ani kdyby to, z čeho hrdiny podezřívali, byla pravda. (16.07.2006)

V celku zaujimavy dokument, ktory je vsak natoceny prilis skoro na to, aby mal aku taku vypovednu hodnotu. Striedanie hraneho dokumentu s realnymi zabermi mozno vidiet, ako zaujimavy tah, avsak na mna to posobilo skor rusivo. Odsudit americku armadu a sympatizovat s „hlavnymi hrdinami“ moze byt velmi jednoduche, avsak pri hlbsom zamysleni to tak vobec nemusi byt. 3,5/5* (11.12.2006)

***1/2 - Jakožto hraný dokument vcelku působivé a dramatické, nicméně mnohokrát příliš jednostranně zaměřené a trochu tendenční... Nikdo nepochybuje o tom, že na Guantanamu se dělo to co se dělo, ale na druhou stranu, tento postup je často zcela nevyhnutelným... IMHO není až takový problém s tím, jak se USA při výslechu chovalo, problém nastal, jak se zachovalo poté, co se ukázalo, že vězni nemají s atentátníky nic společného... a na to dokument neukazuje. Pomiňme teď část od zajmutí kluků armádou a vraťme se na začátek...když si uděláte výlet do Afgánistánu v té nejhorší době po 11. září, budete tam zůstávat a pojedete dál, když začnou všude kolem bouchat bomby??? Uniklo mi logické vysvětlení, nebo ho autor odflákl planými řečmi o koránu a rodině? Tedy, dobrý dokument, ale řádně nedotažený bez potřebných vysvětlení a závěrů... (22.06.2009)