Svatební váza (festivalový název)

„Ohromnou cenu má v lásce to, co se zve perversí a neřestí: jsou to způsoby nejrevolučnějšího myšlení a jednání,“ píše Dalí ve své Viditelné ženě. V případě jednoho z nejneuvěřitelnějších filmů, jaké kdy byly spatřeny na plátnech kinosálů, autorského snímku belgického milovníka surrealismu a dokumentaristy (sic!) Thierryho Zénoa Svatební váza, jde ovšem o projevy milostného citu mezi mužem a prasnicí, z něhož vzejdou krásná trojčátka, přičemž ona revolučnost spočívá mj. v touze muže nahlédnout své nitro skrze pojídání vlastních výkalů. Bezdialogový, černobílý snímek, jehož formální asketizmus kontrastuje se zvrhlými projevy slasti a snově libidosními (zakopávání svině zaživa) i alegorickými (hlavy panenek nasazované malým prasátkům) výjevy, je obsazen jediným hercem, uzavřen do zcela oříznuté lokality rozpadající se farmy obydlené rozličnou faunou a doprovázen výhradně bizarní varhanní hudbou Alaina Pierra. Sólový protagonista této při vší divácké náročnosti podivuhodně mystické podívané, Doménic Garny, ve své kreaci starostlivého „otce“ zvířátek i prasečí dělohou přitahovaného degustátora exkrementů, dokonale evokuje tón celého filmu – naprostá tvůrčí serióznost až vážnost v souvislosti s neodolatelnou chorobností vize ve výsledku působí mimořádně zábavným, zvrhle komickým dojmem. Dlouhou dobu zakazovaná, i odvážnějším publikem a kritikou skandalizovaná filmová pocta surrealistické poezii odpudivosti a metodě psychického automatismu je uměleckou reflexí navenek i dovnitř obrácené všemohoucí vášně po uchopení trapně kauzální reality. Zoofilie a koprofagie jako bestiální fetiše člověka, sevřeného obsesemi všeprostupující smrti a neproniknutelných tajemství života. „První skutečně schizofrenní film,“ volali kdysi největší zastánci díla Boris Lehman či Henri Michaux… (Festival otrlého diváka)