Černá kniha

Scénář: Gerard Soeteman, Paul Verhoeven .. Verhoeven se (zase) vyžívá v pěkných prasečinkách. Nejenom sexuální scény s nimiž si umí vyhrát jako malé dítě, ale také v naturalistických ohavnostech a zvěrstvech poblázněného davu, který vykonává posměšnou odplatu svému válečnému nepříteli (sprcha výkalů je opravdu nechutná). Mimo toho se bez debat jedná o výborné válečné drama Holandského střihu, zobrazující tamní boj s okupanty i kolaboraci za účelem vlastního obohacení se a z toho plynoucích důsledků. Díky režii dosti pestrá a výživná podívaná, plná již zmíněných nej(h)různějších hrátek s divákem. Ve zpracování není výrazná chyba, hudba ladí s obrazem a herecký ansábl bez výhrad zapadá. Á propos originalita - jak chcete být originální, když se jedná do určité míry o historickou rekonstrukci s konkrétním příběhem. Myslím, že o této válce ví snad každý něco a také už něco viděl, takže události prostě budou známé nebo povědomé asi každému. Tady bych problém určitě nehledal. Navíc je to podané poutavě a rozhodně Černá kniha nespadá pod rámec širších standardů. Mám zkrátka tohle téma druhé světové války hodně rád a každý takový film, když je všestranně zvládnutý, mi udělá velkou radost. (07.05.2007)

Černá kniha je splněným snem pro všechny Verhoevenovy fanoušky, protože to není jenom "velké zúčtování s národní minulostí ala Tmavomodrý svět", ale i zúčtování s vlastními tématy a opakujícími se motivy._____ Kýčovitý úvod a závěr ustavuje postavu vypravěče, jehož přizpůsobené vzpomínky sledujeme převážnou stopáž snímku, a tak se zde mísí americký okázalý způsob vyprávění a evropským subitlnějším, fyzické a u Verhoevena skutečně bolavé násilí s estetizací. Verhoeven je pevně v kramflecích, nejdříve ustanoví žánrový model, aby ho detailem jako z laciného béčka naboural (scéna na lodi s detailem tváře jednoho z gestapáků apod.)._____ Neodpustí si četné náboženské reference (úvodních deset minut s Židovkou čtoucí Bibli, tvrzení o nutnosti být křesťan za druhé světové války ad.) a autocitace v hyperbolizované podobě ("zkoumání" výkalů a hrátky s ohanbí jako v Turks Fruit, úmrtí nebožsky hříšné postavy s pádem mrtvého těla do vody jako v RoboCopovi...), nechybí politicky zakuklená paralela s oglosováním snad každého nějak výrazného režimu minulého století (má oblíbená je hláška o kapitalismu) a geniální pohrávání si s fanouškovským očekáváním (tak ukáźe už Paul v mainstreamovém filmu ten penis v erekci, nebo si z nás jenom střílí - co to je pod tou peřinou?)._____ Možná ve výsledku nejlepší Verhoeven, skvěle odvyprávěný, fascinující od první do poslední minuty, s Carice van Houtenovou, která má charizma Audrey Hepburnové a sex-appeal Grety Garbo. Paul Verhoeven je Bůh, Černá kniha je boží a Rob Roy je kout._____ P.S.: Na projekci v rámci Ozvěn Febiofestu byla přítomna cca. 80-letá stará paní, která překvapivě vydržela až do konce, po čas závěrečných titulků zůstala sedět a byla z Černé knihy zjevně unešena. A pak že Verhoeven je jen pro mladý. :-) (07.04.2007)

Mně se to líbilo velmi. Je pravda, že to příliš originální není, ale ve chvíli, kdy jsem Zwartboek sledoval, jsem přesně nějakou rutinní a napínavou záležitost potřeboval. Absence originality ale vlastně není úplně férovým vyjádřením. Zwartboek je totiž jeden z mála filmů z prostředí Druhé světové, ve kterém je velmi ostrá a neztmavená barva ( říkám tomu vybledlá barevnost), což je jev, který se ve snímcích podobného typu objevuje snad stoprocentně. Asi prkotina, ale pro mě důležitá. A několik velmi silných scén rozhodně najdete. Verhoeven je prostě klasa. A hudba...ta byla v jeho filmech vždycky špičková a po smrti mágů Goldsmithe a Poledourise si možná našel zase někoho, kdo za to bude stát. (29.03.2007)

Absolútna pecka exportných parametrov, navonok vyzerajúca ako ordinárny - preplácaný blockbuster, vo vnútri prefíkaná a rozkoš privádzajúca filmárčina. Verhoeven je extra trieda, dať dohromady takmer 2,5 hod. nádielku - zjednocujúcu zžieravú vážnosť s estrádnou zhýralosťou i stoickú nonšalantnosť so strhujúcou dynamickosťou, ktorá ani kapku nenudí a predovšetkým nepôsobí kŕčovitým dojmom, to sakra smrdí nejakým podfukom. Nie, nie je to podvrh. To iba Paul nadzmyslovo režíruje a ilustruje, že nie každá retrospektíva svinstiev 2. sv vojny musí byť "prechlastaná pragmatistickou pálenkou", tj. byť stále dookola uniformne prísnou = poučnou, resp. pálivou očistou/ujmou. Prečo by aj mala, keď sa dá sem-tam spojiť príjemné s užitočným, čož v podaní P.V. znamená ponechanie si závažnosti cez emocionálnu nepodliezavosť a pridanie dôvtipnej ironizácie cez hyperbolizáciu niektorých charakterov. V napínavom a zamotanom dianí, kde ani jedna divácka hypotéza neni úplne istá sa naskytuje hneď zopár famóznych protikladov z perspektívy postáv. Filantropický, vysoko postavený nácek Ludwig Müntze (Sebastian Koch) nerešpektujúci rozkazy ríšskeho vládcu, potichu túžiaci po prevrate, láske, odpútaní - kráľovské klišé a popredný člen židovského odboja Hans Akkermans (Thom Hoffman) spočiatku obetavý geroj, neskôr zhnité jablko - zložka gestapáckeho prospechárstva snáď nemohla byť zahrnutá priliehavejšie. Ďalej tu máme pôvabnú Rachel Stein/Ellis de Vries (Carice van Houten) - akokeby alternujúcu Gretu Garbo - čo by nútene skazenú krásku/bývalú speváčku, ktorá sa dobrovoľne vydáva za odplatou, za oslobodením - priťažlivo pudové a noblesné herectvo a hnusného zákeráka Günthera Frankena (Waldemar Kobus), ktorý je tu vlastne tým najväčším stelesnením nezastaviteľného zla - jeho úkladná povaha plná vychcanosti krížená s "čtvrníčkovským" švitorením ma zráža do kolien. Jak vyhľadávané paradoxy. A keď už som pri tom komparovaní tak mi nedá nespomenúť ešte jeden postreh. "Black Book" má okrem priznaných režisérskych zvyklostí ako explicitnosť/referenčnosť/žánrová mnohotvárnosť, aj nemálo zhodných črtov s "Hanebnými parchantmi" a to ma nesmierne obšťastňuje. Obdobné rysy v podobe židovského komanda, sadistických a pritom karikatúrnych pohlavárov SS (Franken vs. Landa), značnej fascinácie B-čkovou produkciou. Mimo to sa jedná o jeden z najlepších počinov P.V. a to bez akéhokoľvek preháňania - výprava s echt her. výkonmi, našlapaná fabula v prepychovej audio-vizuálnej róbe a vynaliezavá ruka Paula Verhoevena. Entertainment, vplyv, inakosť. Koniec vychvalovacej deskripcie, začiatok hlasitého aplauzu. (10.12.2011)

Verhoeven opět ve formě, tentokráte budující národní pomník historický i kinematografický. Minimálně do té doby nejdražší film ze země oranžových tulipánů (nebo tak nějak) na ty peníze opravdu vypadá, a to je u válečného filmu vždycky plus - i když tohle je vlastně film špionážní, bez ohledu na to, kolik střel tady vychrlí všechny ty MP-40 a MG 42;) Bohužel ani půvaby Carice van Houten (pokud pravé, tak mám novou bohyni) a naopak dokonale hnusný Waldemar Kobus (Franken) nedokáží zamaskovat přehnanost akce, přílišnou podivnost krom upřeného pohledu ničím nevysvětleného Müntzeho chování, a hlavně úděsnou natahovanost zápletky. Carice sice dokonale hysterčí, když nepříčetně řve: "Copak to nikdy neskončí?!", ale i kdybych přistoupil na to, že je to symbolická obžaloba neutuchající lidské krvežíznivé vygumovanosti - na což poukazuje i finální záběr, ve kterém se počítá s tím, že vám dojde, že jste v první minutě (před dvěma a půl hodinami) viděli titulek Izrael, 1956, a že tudíž začíná Sinajská válka - pořád mě to nezbavuje pocitu, že je to přiléhavé z prostého důvodu chabé práce s nůžkami. Ale to už se dlouhé roky sepisovaným scénářům stává... A kde jinde by si měl Verhoeven dát záležet na svých rukopisných "chuťovkách", než právě tady, kdy mu navíc celá holandská filmová byrokracie líbala řiť za to, že se rozhodl vrátit domů a ukázat světu, zač je toho kolaborace. Jenže tentokrát zkrátka přetáhl strunu, a poslední půlhodina je jeden obrovský tyjátr pro tyjátr. Jenže když on je to prostě řemeslně tak parádní pokuk, a hlavní hrdinka je opravdu jako panenka z plakátu, kvůli kterým si naši dědečkové a pradědečkové mysleli, že stojí za to umírat (kromě svobody, královny, a tak). Prostě budu asi chtě nechtě muset dát osmdesátku, i když nebudu mít úplně čisté svědomí kvůli tomu scénáři. (21.08.2011)