Bez dcerky neodejdu

Hlavní předností filmu je silný, emocionálně vypjatý příběh, který má svým námětem šanci strhnout zejména ženské publikum - a pochopitelně mně, nenapravitelného citlivku. Nařčení z citové manipulace tentokrát není na místě, protože scénář věrně odráží knižní předlohu a ta zase kulturní propast mezi západní modernitou a prostředím utvářeným islámským právem - šaríou a místními tradicemi. V onom světě patří děti po rozchodu rodičů automaticky otci...Popsaný příběh vůbec není vyjímečný, naopak odráží zkušenost řady žen, které se provdaly do oblastí ovládaných konzervativní islámskou ideologií. Filmové zpracování i herecké výkony jsou standartní, tedy nevybočující z průměru. Celkový dojem 70 %. (18.05.2007)

Jeden příběh za všechny. A všechny končí stejně. Z malého dobrodružství s exotickým fešákem se stává peklo a ze svobodomyslných dívek se stávají otrokyně v tom nejodpornějším společenském řádu, jaký byl na světě vymyšlen. Další desetitisíce podobných příběhů jsou na internetu, ale člověk (a žena obzvlášť - teď mluvím trochu jako muslim) je tvor nepoučitelný. Ve filmu jsem hrdinku litoval, na tisíce slepiček zažívajících stejná "dobrodružství" v současnosti (bez ohledu na to, že je jasné, kudy se jejich příběh bude vyvíjet) už hledím jen se škodolibostí. (16.02.2017)

Při hodnocení tohoto filmu máte na výběr - buď jej přijmete jako názornou "učební" pomůcku pro slečny, které ve víru hormonálního ohňostroje jménem zamilovanost úplně vypnou mozek a uvěří, že láska nejen přenáší hory, ale také mizíkuje tisícileté kulturní standardy (pro nás odlišnosti), které byly jejich děsně milovaným očarujúcim princom s uhrančivýma očima vštěpovány na každém kroku už od nejútlejšího dětství, a pak se děsně diví... Z tohoto hlediska je Bez Dcerky Neodejdu vynikajícím snímkem, neboť je vyprávěn právě z pohledu té "oklamané a zklamané" západní ženy. Druhá možnost je vnímat tento filmový počin jako odporné xenofobní dílo napadající hodnoty, které jsou pro "druhou stranu" stejně důležité jako dýchání. A to je něco, s čím se nelze ztotožnit, když jsme přece tak hrozně demokratičtí a tolerantní ;) I s tímto pohledem je třeba souhlasit, protože příběh skutečně je vyprávěn jen a pouze z pohledu západní ženy, která navíc něčemu jako náboženství moc nedala ani ve své rodné zemi, a tak nemůže pochopit, co "to" všechno pro rodinu jejího (milovaného) muže znamená. I vzhledem k současné situaci ve světě by přesně takovémuhle tématu slušela forma dvojfilmu, jehož jednu část by vyprávěla Ona, a druhou On. Něco podobného se spáchalo tuším ve Francii v šedesátých letech ohledně rozvodu manželství a práva rodičů na styk s dětmi, bohužel si ani za zlaté nečisté zvíře nemůžu vzpomenout, kdo byl autorem a jak se to jmenovalo:P Každopádně jakožto právnický začátečník, zajímající se velmi, velmi, velmi, především o rodinné právo, zhodnotím Not Without My Daughter z prvního z výše uvedených pohledů - proto dávám 80%, ačkoliv žádných excelentních hereckých výkonů se tu divák nedočká. (10.05.2009)

Napřed kniha, potom film- takhle to u mě platí a v tomhle případě jsem byla spokojená. Kniha byla napsána skvěle i když někdy až moc detailně (zrovna když to nebylo nijak zajímavé). Film se velmi, velmi dobře drží knižní předlohy. Připadá mi to, jako celá kniha v "kostce", kde je použito to nejdůležitější. Tudíž jsem se ani trochu nenudila, ale spíše napjatě sledovala výkony herců. Vyvedený snímek. (09.03.2008)

Téměř všichni ostatní komentátoři tento film vnímají jako smutnou zprávu o střetu kultur či o jednom zpackaném manželství, které je za střet kultur nemístně vydáváno (třeba uznat, že nejedno snědé děvče zažilo podobné útrapy ze švarným bílým jinochem z nějaké evropské země a asi bysme moc nejásali nad, dejme tomu senegalským, filmem, který nás Evropany kvůli tomu zobrazuje jako bezcitné, zdegenerované a rasistické zrůdy). Avšak podle mého to celé vůbec není osobní příběhem, nýbrž docela průhlednou analogií k náhlé proměně americko-íránských vztahů po islámské revoluci. _________________________Stejně jako je Betty spolu s divákem šokována náhlou a nečekanou proměnou Moodyho, byla americká diplomacie vedle z toho, že íránský šáh Pahlaví, kterého na trůn posadila CIA, byl náhle sesazen a nahrazen zuřivě protiamerickým náboženským radikálem Chomejním. Jenže mi právě nepřijde vůbec šťastné, když je proměna státního aparátu zobrazena jako proměna celého lidu, dokonce i toho žijícího v diaspoře. Film nám v podstatě tvrdí, že Íránci jsou apriori zaostalé, primitivní polopice, jež byly jakž takž civilizované pouze ve chvíli, kdy měli hlavy pohodlně zastrčené mezi půlkami Strýčka Sama. Však si také všimněte, že míra lidskosti filmových Íránců bez výjimky koreluje s úrovní jejich angličtiny. _________________________ Takové zvrácené poselství zamrzí o to víc, že jej tvůrci do filmu možná zanesli omylem. Jasně že filmový obraz Íránu je přepálený a najdeme tam několik do oči bijících nesrovnalostí (opakované záběry špatně prováděné muslimské modlitby, ši'íté mluví o záznamech Prorokovy tradice jako o "hádísech" a nikoli "achbárech", je také krajně nepravděpodobné, že by taková fundamentalistická rodina, jako je - alespoň ve filmu - ta Moodyho, měla v domě obrazy a slavila Vánoce), ale v porovnání s většinou hollywoodské produkce o zemích Blízkého východu je míra manipulace až překvapivě malá. To třeba oscarový Půlnoční expres zkresluje reálie Turecka daleko více, než se to Bez dcerky neodejdu "daří" v případě Íránu. Autoři se dokonce i trochu snažili přiblížit se perské architektuře, ač bylo natáčení realizováno v Izraeli a průměrný americký divák má jistě celý orient v jednom pytli a rozdíly mezi kulturou jednotlivých zemí nerozpozná. (26.03.2011)