Offside
Obsahy(1)
Co je to za divného mladíka, krčícího se v rohu autobusu plného hlučných fanoušků směřujících na fotbalový zápas? Především to není mladík, ale převlečená dívka. V Íránu totiž ženy nesmějí na sportovní stadiony. Hrdinka sportovní tragikomedie Jafara Panahiho ovšem není jedinou íránskou dívkou, která by ráda viděla, jak dopadne kvalifikační zápas na mistrovství světa mezi Íránem a Bahrajnem. A není ani jedinou íránskou ženou, která se v mužských šatech pokouší proniknout mezi diváky a je kvůli tomu zatčena… I když jde především o vyprávění o jedné mladé ženě, a nikoli o příběh politické aktivistky, dotýká se Panahiho snímek boje za ta nejzákladnější ženská práva v náboženskými předsudky tísněné íránské společnosti. Přestože Panahi si jako hrdinky svých předchozích filmů často volil ženy, nikdy k nim nepřistupoval s takovou uvolněností a spontaneitou jako nyní. Atmosféra fotbalového stadionu ho strhla k bezmála dokumentárnímu pohledu na realitu (v němž hraje důležitou roli ruční digitální kamera i neherečky v hlavních rolích). Příběh, který by v realitě určitě neměl komediální ladění, tak získává svěží, silné vyznění. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (33)
Zlatý Medvěd - výběr ()
║Rozpočet $2,500║Tržby USA $180,530║Tržby Celosvetovo $426,532║ ()
Íránské ženy to nemají jednoduché, pokud se rozhodnou jít na stadion a fandit, ale mnohé z nich moc dobře ví, že je to úplně o něčem jiném, než se na něj dívat doma v telce. Když jsem byla takové náctileté kuře jako tady děvčata z Teheránu, tak jsem byla to samé, ale měla jsem tu výhodu, že jsme na stadion neměly zakázaný přístup a nikdo nám nehrozil mravnostním oddělením a je to tak - sláva Čechům, dodnes. Tam jsme se patřičně vyhulákaly i když jsme občas nevěděly, která bije:) Neměli to tady kluci jednoduché těch pár děvčat uhlídat, ale mně se moc líbilo, že to bylo takové fajn přirozené a děvčata si to patřičně užívala (myslím po herecké stránce). A i když je to svým způsobem smutné téma, tak Jafar Panahi ví přesně kdy a jak to trochu odlehčit. Argumentace, proč Japonky můžou v Íránu na fotbal byla špičková. Jak tady už někdo píše, je to opravdu profesionálně zvládnuté píchnutí do vosího hnízda i když se přiznám, že Bílý balonek se mně líbil o chloupek víc. ()
Nízkorozpočtová “zábava”, dokonale vykresľujúca absurditu Iránskej kultúry, ktorá ma v závere, nevedno prečo, nesmierne dojala. “Offside” skutočne nie je nijak výnimočný počinom, no tá neustále prezentovaná, spontánna nefalšovaná radosť, ma celkom slušne vytiahla do deja, no a práve preto, mi nezostáva nič iné, ako sňať klobúk. Tento film, je však určený pre veľmi úzku skupinu divákov .. ()
Krásné holky, poctivá filmařská práce a chytlavé dialogy baví do doby, dokud se íránské fotbalové fanynky špičkují s dozorujícími vojáky, žel jakmile se film i s hrdiny ke konci přesune mimo stadion, ukáže se, že Panahi má problém jej nějak efektivně uzavřít. Využít k natáčení čas skutečného zápasu íránského národního týmu s obávaným Bahrajnem byl ovšem skvělý nápad - při scéně, kdy jeden z vojáků (následován ruční kamerou) vyběhne ze záchoda na ochozy obřího stadionu plného skandujících lidí, jsem si musel podepírat bradu, aby mi nespadla čelist na zem (a nevyrušila tím diváky na LFŠ 2010). ()
Zostal som v nemom úžase a počas celého filmu som mal otvorenú hubu do-korán! ()
Nestává se mi to opravdu moc často. Vlastně jen několikrát do roka. Vyberu si nějaký film, o kterém vlastně nic nevím a už vůbec, co od něj očekávat, pustím si ho a můj počáteční mírný optimismus, na začátku, střídá na konci velké nadšení. A přesně tohle se mi stalo včera. Tragikomický příběh z Teheránu, ten mě po pozvolném začátku opravdu dostal po všech stránkách. Ani ne tak o fotbale, jako spíše pohled na problematiku íránských žen, které si zdaleka nemohou dělat, to, co by chtěly. A tohle fotbalové utkání, toho bylo jen důkazem. Velmi přirozené dialogy, skoro až dokumentární přístup a hlavně využití opravdového fotbalového zápasu, to jsou všechno obrovské plusy, které mi nedovolují nic jiného, než dát zasloužené maximum. Ps. Poslední tři minuty zápasu, ty byly nejnapínavější, co jsem kdy viděl, nebo lépe řečeno slyšel, ale to je vlastně jedno :) ()
Dobře natočené i zahrané (hlavně fotbalové fanynky) komediální drama o tom, že ženy nemají v Íránu přístup na fotbalová utkání, což rozhodně neznamená, že se na ně nepokusí dostat. V závěrečných titulcích je uvedeno, že hráli i diváci utkání Írán – Bahrajn, takže to vypadá, že podstatná část filmu opravdu vznikla během jednoho podvečera. Klobouk dolů! ()
Tak skutočné, že si pripadáte, akoby ste tam boli. A vedzte, že ste tam skutočne boli. ()
Zatímco většina západního světa prožívá v současnosti éru, která často tlačí do popředí ženy spolu s rasovými a sexuálními menšinami až v extrémní podobě pozitivní diskriminace, v Íránu žijí ženy s absencí některých společenských práv dodnes. Offside vypráví o mladých íránských ženách, které se přes zákaz rozhodnou vydat na fotbalový zápas... jak to zní dramaticky, o to víc mě překvapil nadhled s vtipnými momenty, které Jafar Panahi i do reflexe vážného tématu opět vsunul. Nejdřív jsem si trochu nechápavě říkal, proč se ženy převlékly za muže jen s tak polovičním maskováním, že zůstávají pořád zahalené (vlajkou) a svým vzhledem se tak stávají ještě nápadnější... ale když se později přesouváme do místa, kde vidíme pochodovat i pár stejně oděných mužů a vidíme i ženu s téměř mužským obličejem, mělo to se vzrůstajícím počtem dalších žen působivou gradaci. Věřím, že zážitkem pro ženy musela být už jen možnost strávit velkou část zápasu poblíž zdi za stadionem a celý zápas slyšet, neříkajíc o vyvrcholení filmu. A já převelice oceňuji, jak se Panahi naprosto vyhýbá černobílému podání tématu, kdy ještě i jeden ze zákazů daného režimu (přísný zákaz i jen menšího ubití ženy) se ve filmu s kritikou daného režimu ukáže jako fungující ochrana, kdy i dlouho nesmlouvaví policisti náhle projeví s fotbalovým fanouškovstvím jistou slabost ke svému oblíbenému sportu a jedna velká událost pro národ lehce pomůže na chvíli částečně prolomit bariéru... Od prvních vteřin mě film dostal autentickou atmosférou, zaujal skvělými dialogy i (ne)hereckými výkony a snad pokaždé, když jsem si chvíli říkal, že se začíná už prošlapovat na místě, přišel následně zpestřující zvrat. Posledních 15 minut je vyloženě pozitivním překvapením ve jménu naděje a pozitivní stránky života, na což Panahi ani ve svém starším filmu opět nezapomněl. [85%] ()
41st KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2006 - HORIZONS - Horizonty + 36. LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA UHERSKÉ HRADIŠTĚ 2010 - SPEKTRUM - Fotbalová horečka (Offside / OFFSIDE / Offside) - Příklad toho jak může být film o fotbale (i z pohledu ženské) strašně krásný, milý a chvílema i dojemný... - 2. 7. 2006 - kino Husovka - Karlovy Vary + 25. 7. 2010 - kino Klub kultury - Uherské Hradiště - 90% ()
O ženách, které v Íránu nemohou na fotbal a o tom, jak se mnohé z nich snaží zákaz obejít. Překvapivě lidské ve smyslu, že ne všichni íránští muži jsou fanatici bez pochopení. Ze strany režiséra zajímavé tím, že vlastně na otázky neodpovídá (a ani nemá ambice hledat "kdo za to může"), pouze ukazuje stav (a každé z postav poskytuje miniaturní prostor na příběh nebo vývoj). Velmi sportovní, velmi "blízké" (při pohledu na nervy, které hrdinové tohoto filmu mají, nedá nevzpomenout si na vlastní občasné sportovní emoce). Pokud navíc doopravdy točili během zápasu Írán : Bahrajn, pak uznale kývu hlavou za autentičnost. ()
Na západě oslavovaný a ve své rodné zemi perzekuovaný tvůrce Jafar Panahi založil svůj pátý celovečerní film na nápadu o možnosti natáčení v reálném čase v průběhu fotbalového zápasu mezi Íránem a Bahrajnem o postup na Mistrovství světa v Německu - a to přímo na inkriminovaném stadionu. Kvůli tomuto omezení točil pravděpodobně většinu scén na první pokus a film tak poskytuje skrze ruční digitální kameru kýžený dotek reality, což podporuje i obsazení všech rolí přirozeně se chovajícími neherci. Díky této jasně dané koncepci je tak předávané poselství o „íránských ženách mimo hru“ podáváno překvapivě lehce a nenásilně, i když občas možná až příliš přímočaře. Závěrečná epizoda v autobuse pak působí poněkud nastavovaně, jelikož důležitá zpráva je dávno předána a film potom už, podobně jako samy íránské fotbalové fanynky, pouze nervózně přešlapuje na místě a čeká na vytoužený postupový konec zápasu. ()
Velmi autentické, alespoň jsem měla ten pocit. Taky mě napadlo, že lepší by holky měly se na zápas podívat v televizi, než se tam někde nechat buzerovat vojáky a posléze mravnostní policií, ale samozřejmě jde o princip. Moci se rozhodnout, mít tu svobodu rozhodnutí, jako mají v tomto a jiných případech íránští muži. Nikdy jsem fotbal na přímo na stadionu nesledovala, ale určitě by mě štvalo, kdybych to měla zakázáno. Íránkám nezbývá, než ty svobody vybojovat dalším generacím. ()
Íránčanky se do pozice v ofsajdu už rodí a stadióny nejsou jediným místem, kam tyto chuděry nesmí. Jako vášnivá fotbalová fanynka soucítím s tímto konkrétním strádáním a obdivuji jejich odvahu a vynalézavost ve snaze přelstít primitivní zákazy. Ve skutečnosti ta situace asi zdaleka tak odlehčená nebude, proto Panahiho satirické píchání do vosího hnízda často hořkne v ústech. Idea využít živého sportovního zápasu k spontánnímu natáčení filmu je opravdu originální a tak mě napadá, jaký by byl asi konec, kdyby Írán uhrál jiný výsledek. ()
Hodně nevšedně podaná problematika zákazu vstupu Íránských žen na sportovní stadiony. Silná atmosféra na fotbalovém stadionu a jeho okolí je umocněna ruční (rádoby nemotornou) digitální kamerou. ()
Díky bohu za to, že žiju, kde žiju a mohu si užívat všech svobod i přes to, že nejsem muž. I když je téma ženského utlačování bráno v tomto filmu velmi sympatickým, zábavným a odlehčeným způsobem, stejně se mi i přes všechen ten smích občas zatoulal pocit smutku, když jsem tam ty holky viděla přitisknuté ke zdi, toužebně hltající alespoň náznaky dění na fotbalovém hřišti, které je pro ně nesmyslným tabu. Nebo když se po golu svorně radostně objímaly a provolávaly "at' žije Irán", ten samý Irán, který je posílal na mravnostní oddělení, jen proto, že se chtěly neškodně bavit. Jinak mně vtáhla bezva autentická fotbalová atmosféra, zajímavé nahlédnutí do odlišné kultury a nemůžu si pomoci, nejspíš je to dětinské, ale nemohla jsem se ubránit smíchu nad pisklavými, vysokými hlásky obou vojáků. ()
Komedie, která nejen pobaví, ale i poučí... I když v úvodní recenzi (MFF Karlovy Vary) stojí, že "nejzákladnějším ženským právem je" (logicky dle filmu) možnost chodit na fotbal (o noc v něm jiného nešlo), vyplývá z něho jen to, že íranské holky jsou nejzarputilejší a nejobětavější fanynky na světě. A pokud jde o emanci, či zmíněná "nejzákladnější ženská práva", je lépe se na to dívat takto: organizovaná emancipační hnutí je poměrně nová věc, starou věcí je to, že se inteligentní žena vždycky prosadí, ať už je to křesťanském, muslimském, hinduistickém nebo židovském světě, a to i když má tak špatnou výchozí pozici jako Židovka z Toleda. Vždyť i u Arabů je každá druhá ženská královnou ze Sáby nebo alespoň Šeherezádou. Cenné informace a oprávněná kritika viz Flakotaso... ()
Viem, že tento film je o právach žien v Iráne a želám im rovnoprávnosť. Ale ak by som vedel, čo mi hrozí, ak pôjdem na futbal, ako to vedeli ony, pozriem si ho doma v TV a nebudem za každú cenu rozbíjať hlavou múr. Panahiho filmy majú ten problém, že dej je iba zjednocujúcim rámcom pre to podstatné - dialógy. Ich obsah je hop alebo trop. Pre mňa nuda. ()
Tak tomu sa povie iránsky realizmus. Jafar Panahi si zobral na pretras veľmi zaujímavý námet zo športovo-spoločenského prostredia. Zopár dievčat to risklo a chcelo si vychutnať futbalovú atmosféru na vlastnej koži, hoci tým riskovali zadržanie mravnostnou hliadkou. Dôvod prečo nemôžu sledovať zápas priamo z tribún je viac než alibistický. Ústredná téma skvelá, len dejový rámec dosť nevyhovujúco uzavretý do ohrady za tribúnou. Potenciál to malo vyšší, stačilo trochu väčší záber ako len dialógové nezhody medzi dievčatami a policajtmi, mimochodom stále o tom istom. Aj preto, len 3*. ()