Les Amants réguliers
Regular Lovers
Režie:
Philippe GarrelKamera:
William LubtchanskyHudba:
Jean-Claude VannierHrají:
Louis Garrel, Maurice Garrel, Clotilde Hesme, Marc Barbé, Clémentine Poidatz, Brigitte Sy, Céline Sallette, Jérôme Robart, Xavier Legrand (více)Obsahy(1)
Černobílá statická kamera se takřka tři hodiny zblízka dívá na skupinku mladíků a dívek. Její pohled nic nerozptyluje, neboť drtivá většina scén se odehrává v interiérech několika bytů, jejichž zdi jako by symbolizovaly izolovanost hrdinů a jejich uvězněnost v dogmatických politických tezích. Píše se rok 1968, na pařížských ulicích rostou barikády a všichni, které sledujeme, se účastní šarvátek s policií, protože jsou nespokojeni se svými životy a věří v osvobodivou sílu revoluce. Srovnávají Ježíše a Maa, přemýšlejí, jak „vnutit dělníkům revoluci proti jejich vůli“, kouří opium a učí se vyznávat volnou lásku. Nejhůř to jde Françoisovi, dvacetiletému básníkovi, jenž se právě zamiloval do sochařky Lilie, která mu dává najevo, že ani silná náklonnost jí nezabrání ve vztazích s jinými muži... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (13)
Zlatý Lev - výběr ()
Zpočátku jsme svědky pouličních bojů revolučního roku 68, poté se snímek zvolna přelije do další kapitoly, kterou je milostný vztah hlavního hrdiny, básníka Francoise a sochařky Lilie. . . . . Poflakování se s kamarády, pokuřování opia, plánování "revoluce", problémy s policií, hořký osud - to vše je k vidění v tomto pozvolna plynoucím černobílém snímku, který rozhodně není vhodný pro netrpělivého diváka - některé záběry jsou totiž tak dlouhé, že člověk se občas chtě nechtě přistihne myšlenkami někde úplně jinde - ale přesto ony předlouhé záběry do děje tak nějak "zapadají". Film sice chvílemi působí lehce naivně, ale díky zajímavé atmosféře a naprosto přirozeným hercům (v čele s krásným Louisem Garrelem) se na něj kouká velmi příjemně. ()
Dlouhé filmy to nemají (alespoň u mě) příliš snadné. Musí mě buď dostat a v takovém případě si jich velmi cením. Ale častěji se stane, že to pro mě není to pravé ořechové a já se cítím spíše okraden o kus té chvilky, co mi tu byl na světě věnován. Proto také marně u sebe hledám větší počet 3 hvězdičkových hodnoceních u filmů o délce 3 a více hodin. Začátek, tedy asi prvních deset minut, vypadá docela zajímavě. Pak se ale děj na nějakou půlhodinku přesune přímo do středu pouličních bojů. Tato "akční" vložka na mě působila vyloženě ničemným dojmem. Po té se příběh už natrvalo vrátí do poklidných kolejí, čas od času vyrušeného zdrháním před policií. Zde teprve začíná ta pravá zkouška odolnosti diváka a ani já jsem se neubránil pokušení odejít z promítacího sálu. Zhruba polovina diváků tomuto pokušení během filmu podlehla. U některých zdlouhavých scén (například kouření hašiše u lidské lebky) jsem měl pocit, že snad režisér použil jeden a tentýž záběr a rovnoměrně ho rozmístil do stopáže snímku. Tu do 40. minuty, pak zase do 150. Pak potřeboval ještě zacelit tu díru ve 112., no a záběr na hulící francouzkou mládež byl ideální volbou. Po celou dobu promítání jsem přemýšlel, proč nebyl snímek tak zhruba čtyřikrát zrychlen. V podstatě nic by se neztratilo, jen by se stal celý projekt mnohem záživnějším. Ale už by to asi nevypadalo tak umělecky a chytře. To, co se mi ale vyloženě líbilo, byl hudební podkres za použití klavíru. Někdy jsem měl sice dojem, že se do filmu až tak nehodí a jednotlivá témata byla bez výjimky necitelným způsobem usekávána, temná melodika mě ale, i přes svou jednoduchost, hodně zaujala. No a samozřejmě konec byl dobrý. (SPOILER (možná i na jiné filmy) - trochu mám strach, aby se mi ty tragicendy za chvíli nepřejedly. Užil jsem si jich snad ve čtyřech naposledy viděných titulech a skoro bych uvítal, kdyby zase něco skončilo dobře. No, nějaký Spielberg to jistí.) ()
41st KVIFF 2006 - VISIONS OF SEVEN - YOUTH THROUGH THE EYES OF FRENCH FILMMAKERS - Viděno Sedmi - Mládí očima Francouzských tvůrců ()
..oki, ked to povedali nahlas, usmiala som sa (Bertolucci)..co mi ale neprijemne vadilo a neprijemne ma rusilo bolo pouziti klavirnej hudby v par mometoch filmu, ktory bol az na par miest bez hudby (spomente si na Who Is Afraid of Virgnia Woolf)..a Louis Garrel - jeho vyraz mi fakt siel na nervy.. ()
Trošku zmatené, trošku neurovnané, prostě rebelie. V sedmdesátých letech ve Francii i v celém západním světě mezi mládeží, bylo moderní levicové smýšlení i komunismus. Atmosféra byla dobře a přesvědčivě vyjádřena, ten zmatek a chaos, který bohémský život vystihuje se mi líbil. Bylo to, jako když si herci žijí svůj život a režisér se jen dívá a kamera jen natáčí. Jen tak. ()
Anyway. We're always alone. Pod vlivem všudypřítomného hašišového kouře pomalu plynoucí snová řeka zvláštních obrazů a myšlenek, která netrpělivé nemůže nikdy odměnit. Revoluce, kouř, láska a frustrace. O ničem jiném to není. Po vizuální stránce se tomu nedá nic vytknout, černobílé aranžmá všechny ty pocity životní nespokojenosti ještě umocňuje, kamera je dokonalá. Ale přiznejme si to, 178 minut je i na film přeplněný hašišovým kouřem opravdu příliš. Několika minutové záběry na schovávání se na střeše nebo na zapalování dýmky prostě nudí a to ty myšlenky, které film předkládá můžou být sebelepší. Je to takový nevybroušený diamant. Z části se mě to dotklo, celkem i niterně, ale zároveň přiznávám, že po první polovině jsem se už ptala, kdy bude konec. Les amants réguliers bych tedy přirovnala k většině děl známých ruských spisovatelů - kdyby se to osekalo a odprostilo od sáhodlouhých popisů, bylo by to skvělé, pefektní. Takhle jsou to pouze vysoce nadprůměrné 3, protože ta stopáž je někdy vskutku neúnosná. (a Clotilde Hesme to tady vážně sluší.) ()
Naprosto neznámá,přitom naprosto geniální mozaika plynoucí si svým pozvolným tempem.Dokonale mi to sedlo a atmosféra Paříže konce 60. let mě absolutně vcucla.Není to pro každého,každopádně doporučuju zkusit,může se vám stát to co mě,tedy že vás film pohltí. ()
Tříhodinový černobílý film (mě připomínající v lecčem film Snílci) plyne hlemýždím tempem a hojně využívá statickou kameru, přesto nenudí. Chvíli vám potrvá, než se do příběhu plně vnoříte, jsteli však otevřeni náročnějším kouskům, odmění vás Milenci působivým zážitkem... ()
Věrohodné ukotvení filmu v sociální realitě máje 1968, dění, které Garrel aktivně prožíval, navíc vyznění s paralelou milenců roku 1789 na konci, dávají dílu univerzální rozměr. Nejvýznamnější Garrelův film, který osloví nejen okruh francouzských intelektuálů a jeho zahraničních obdivovatelů, ale každého vyspělého diváka. (Narozdíl od ostatních Garrelových filmů jsem tento zhlédl několikrát a řada obrazů se mi vryla do paměti). ()
Tehle film by měl mít podtitul "Zkouška trpělivosti". Před začátkem je dobrý si vsadit, kdo vydrží až do konce. Nekonečné zpomalené záběry na pouliční boje jsou jen pro silný povahy. Téma sice společný se Snílky, ale zde veškerá podobnost končí. Na nějakém létáku byly inzerovány "Tarkovského pomalé nájezdy kamerou", u Tarkovského dávají smysl, je cítit napětí... zde neuvěřitelná nuda. ()
'It's unbelievable, the solitude in every man's heart.' ()