Dělníkova smrt

Práca-základný prostriedok sebarealizácie vyjadrený tvorivosťou ľudských rúk a mysle, je naším spoločníkom už od dávnych vekov. Je možno ju nenávidieť či odmietať no aj tak sa stane nakoniec naším celoživotným spojencom v boji o prežitie. Tento dokument je mementom ľudskej sily, schopnosti tešiť sa z maličkostí i v tých najťažších životných podmienkach či schopnosti adaptácie sa extrémom prírody. Ku cti autorom treba dodať, že sa podarilo potlačiť ideologizáciu na prijateľnú úroveň a priestor je prenechaný výhradne hrdinom, levom, duchom... tohto sveta. Žiadne zbytočné slová komentátora, zvuk a obraz sú prenechané symfónii ľudského tela a jeho boja s prírodou, zo všetkých síl si brániacej svoje cenné poklady surovín. V rámci jednotlivých pasáží navštívime súkromných baníkov z Ukrajinského Dombasu, neúnavných nosičov síri z Indonézie, pracovníkov priemyselného bitúnku na africká spôsob, či paštúnov bojujúcich s oceľovými kolosmi zo západu. 4,5* (16.11.2007)

Dokument, který vyprávý především obrazem. Mám malou výtku k některým opakujícím se obrázkům na úkor délky filmu, ale to není příliš podstatné. Při představě, že rubu v nějakých úzkých prostorách uhlí, abych přežil, mně trochu naskočila zimnice, při rutijních jatkách v Nigérii zase obracel žaludek, kdežto rozřezávání starých lodí mi přišlo jako práce docela zajímavé. Hodně se mi líbily nosiči síry v kontrastu s turisty. Úvod této části byl vizuálně velmi pěkný. Jsem šťastný pracující - já, informatik. Jsem vděčný, že nemusím být dělníkem. (29.06.2007)

Donbas. Pár let před válkou. Tím dokument začíná. Už tím mě dokument uhranul. Přinesl pochopení, že výbušná jsou nejchudší místa světa, znát kontext dřív, asi by válka naUkrajině nebyla takovým překvapením. Každopádně je moc dobře, že se dokument věnuje dělnické profesi, tvrdé, nebezpečné, opomíjené, opovrhované, nedoceněné. Ve velmi exotických kulisách má dokument všechny předpoklady stát se perfektním. A tak jedinou slabinou zůstalo to, že místy ústil do patosu daného neochotou se rozhodnout či neschopností skloubit dokument velkolepé produkce, který přináší celý svět jako na dlani, se záběry každodenního života a a s rozhovory prodchnutými všedností. (06.02.2018)

Osobně jsem čekal od tohoto velice dobře hodnoceného dokumento něco víc. Chtěl jsem se dozvědět nějaké konkrétní informace, ale dokument se ve směs soustředí na dobře odvedenou obrazovou stilizaci a na pár pohovorů s jednotlivými dělníky, které jsou ovšem skoro bezpředmětné. Navíc sem se po třetím povolání začal docela nudit a tak si o de mě tento dokument odnáší průměrných 50%. (30.05.2009)

Zdalo sa, že robotníci si konečne vybudovali dostatočne právne zaistené postavenie. Také, čo zodpovedá fyzickej námahe ich práce a práce v zdraviu škodlivom prostredí. Trvalo to len krátko. Zákony sa rýchlo zmenili alebo zrušili po páde režimov (tzv. socialistický tábor a jeho satelity). V štátoch, kde nejaké výhody robotníkom v zákone ostali, zase klasická robotnícka práca prestala byť vďaka automatizácii a presunu pracovnej sily smerom na východ (najmä do Ázie) zaujímavá. Jej počty dramaticky klesli. V euroatlantickej spoločnosti ju nahradili systémy založené na poskytovaní služieb. Pracuje v nich trieda, označovaná ako prekariát (prekérny proletariát), tvorený súborom krátkodobých, väčšinou dosť slabo platených obslužných miest. Sú to predavači v marketoch, čašníci, skladníci, roznášači reklám, telefonisti reklamných centier, doplňovači automatov na kávu a pod. Tí o nejakých extra výdobytkoch môžu len snívať. Pôvodné práva robotníkov padli a posunuli sa na úroveň čiernej práce, bez zabezpečenia dôchodku, či zaplatenia zdravotnej opatery. Presne a umelecky presvedčivo (hudba: priliehavé a etnom reznuté inštrumentálky Johna Zorna) to ukazuje Michael Glawogger v Robotníkovej smrti s podtitulom 5 obrazov práce v 21. storočí. Načierno pracujúci ukrajinskí baníci v oblasti Luhanska (dnešné bojisko) dolujú v ručne vykopaných šachtách s neustálym rizikom zrútenia chabo zabezpečených plaziviek medzi uhoľnými slojmi. Socha úderníka Stachana je smutným mementom slávnych stalinských úderníckych dôb, kedy bolo síce práce dosť, ale rovnako bolo i dosť gulagov a násilných sťahovaní. Ťažba síry v Indonézskom ústi sopky je čisté peklo. Domorodci lopotia a vynášajú navrch 60-100 kilové koše, aby si ich turisti mohli hore fotiť a výhodne zjednať za kus síry. Doma v objatí partie aj rodiny nadšene bľačia čosi o potrebe medziľudskej solidarity. Na dovolenke v Ázii pritom žiaria šťastím, ak sa im podarí na chudákoch - domorodcoch ušetriť čo najviac. Ďalšie peklo sa odohráva na bitúnku v kolobehu neustáleho podrezávania kôz, bľačiacich dlho po reze krkom. Neskôr sa opekajú nad ohňami z pneumatík. Nakoniec sa umyjú a naporcujú. Život v krvi deň čo deň. Bez chladničky, bez kachličky - všetko na večne páliacom nigérijskom Slnku. Moslimovia rozrezávajú obrie lodné vraky desiatky metrov nad zemou. Bez istenia. Prvý raz som videl moslimské hábity vyzerajúce a slúžiace ako montérky. Ako jediní zo všetkých ukázaných robotníkov zdôrazňujú solidaritu nie rivalitu. Čínski oceliari sa pripravujú na vstup do konkurencie so Západom, zaštiťujúcich sa jedným z Maových rozumných hesiel a Západ? Ten premieňa oceliarne, opustené továrenské haly a oceľové opustené konštrukcie na diskotéky a svetelné šou pre víkendových návštevníkov. (04.02.2015)