Pravidla lži

Tohle je vážně český film ? Zajímavý snímek, který těží z nepříliš známého prostředí terapeutické komunity pro drogově závislé a především se zde objevují „neobehrané“ herecké tváře, což je po řadě filmů, v nichž hrají pořád ti samí, celkem úleva. Příběh, který se slibně rozvíjí má bohužel docela nevýrazný a banální konec. Hlavně kriminální děj mohl Robert Sedláček trošku více rozebrat. Nejvíc mě ovšem dostaly herecké výkony snad všech protagonistů. Hlavně Chmela a Budař klobou dolů. (16.12.2011)

Psychologicky vierohodná sonda do určitej špecifickej komunity ľudí. Lenže tu platí scenáristické pravidlo o nepravdepodobných náhodách, ktoré by sme si asi nemali všimnúť vďaka ich dramatickej šokantnosti. Tu totiž zopár jedincov zistí, že sa poznajú z minulosti a mne z toho vychádza, že v Čechách sú tak dve podobné komunity, liečiace sa zo závislosti od tvrdých drog. Film sa zaoberá čisto psychológiou, pacienti absťáky pred kamerou nemajú a pôsobia tak v pohode, že asi ani mimo nej. Pravidlá lži bohužiaľ sprevádza tá povestná česká televíznosť, ktorej je tak ťažké sa v celovečernej tvorbe pre kiná zbaviť. (26.11.2015)

Tolik (životních) pravd jsem dlouho v (českém) filmu neviděl. Na rozdíl od druhého Sedláčkova snímku je tenhle napínavý, upřímný a skvělý. Tohle si dám minimálně ještě jednou, abych se trochu vzpamatoval a napsal nějaký pořádný komentář, který by byl hoden k tomuto filmu. P. S. A Jiří Langmajer… klobouk dolů. Proč se takový skvělý herec zahazuje v (pod)průměrných komediích, proč? (28.04.2011)

Musím se přiznat, že jsem od tohohle filmu čekal mnohem míň, než se v něm nakonec objevilo. Celkem milé překvapení, čekal jsem, že na případnou otázku, "o čem se v tom filmu hovořilo", odpovím jako pan Louka v Koljovi, že "celkem o hovnu, soudruhu Bláho". Velmi mile se ukázalo také angažování některých pro mě do té doby spíše neznámých (a musím dodat, že veřejně zatím "neprofláknutých" herců) jako Trnavského atd. (22.09.2007)

Debutující režisér Robert Sedláček jakoby sváděl vnitřní boj, který střídavě vyhrává „Sedláček - dokumentarista“ a „Sedláček - vypravěč fiktivního příběhu“. Dojem z maximálně věrohodného vykreslení jedné podobné komunity a vztahů v ní fungujících, ruší nejasné problesky z minulosti a nakonec nepřinášející uspokojivou pointu. Laciné odhalení z poslední minuty, přidané snad aby se neřeklo, budete nejspíš tušit dlouho dopředu. Není to nijak extrémně rušivý element, samotného mě nepodbízivý styl vyprávění po pár minutách zcela vtáhl a některé typické scénáristické kličky a vedlejší dějové linie jsem bral jako možnost blíže poznat jednotlivé postavy, ne vždy sympatické, avšak hodné zvýšené pozornosti. Podobné snímky obvykle stojí na hereckých výkonech, ač Pravidla lži disponují pár vizuálně pěkně řešenými scénami (hlasování), není tomu v jejich případě jinak. David Švehlík si jako nově příchozí právem nárokuje nejvíce pozornosti, společně s nim jsme zasvěcováni do pravidel fungování skupiny, společně s nim poznáváme ostatní postavy, které postupně přebírají – když ne hlavní, tak určitě – hlasitější slovo. Skvělí herci, které muselo nalákat něco jiného než symbolický honorář, nepříliš okoukané tváře, atypické role. Nevím, kolik scén bylo improvizovaných, ale syrovost jejich projevu v určitých momentech osciluje na hraně zmíněného dokumentu. Dojem „based on a true story“ umocňují také titulky o osudech hrdinů po skončení filmu. Jistě, ne všichni hrají s přehledem Budaře nebo Issové a některé dialogy, nepřekvapivě ty „filmovější“, malinko skřípají. Pravidlům lží lze vytýkat mnoho věcí – od absence souvislého vyprávění, přes délku až k nešikovné práci se symboly (házení sněhových koulí na sošku Ježíše) –, i s nimi před sebou však máme jeden z nejpozoruhodnějších předloňských počinů české kinematografie a hlavně opět český film, který není třeba hodnotit s přimhouřenýma očima jenom a právě proto, že je český. Apendix: Františkův moment, na který chce zapomenout, byl nezapomenutelný. 80% Zajímavé komentáře: Tosim, kiddo, choze, genetique, Mahalik, Fr (03.09.2008)