Jarmareční bouda

Po pěti letech v novodobém trezoru České televize bylo konečně koncesionářům dovoleno tento snímek shlédnout. Podaří se prorazit i dalším snímkům doposud uzavřeným na zámek? I když kvalitou jsou některé tyto filmy (bohudík nebo bohužel???) možná jinde než běžná komerční tvorba, divák si jejich shlédnutí zaslouží a vytvoří si vlastní názor. Například ČARODĚJKA, 1992, DON GIO, 1992, HOLČIČKY NA ŽIVOT A NA SMRT, 1996, KLÍČEK, 2009, LEGENDA PRINCŮ Z MORTIANY, 1995, MÁ JE POMSTA, 1995, MARTA A JÁ, 1990, MOVIE ANEB ÚVOD DO FILOZOFIE AUTORSKÉHO FILMU, PŘÍRUČKA NEZÁVISLÉHO FILMAŘE, 2007, MRTVÝ LES A JINÝ BULŠIT, 2000, NEBÁT SE A NAKRÁST, 1999, NEPOCHOVANÝ MŔTVY, 2004, OSMDESÁT DOPISŮ, 2011, PODZIMNÍ NÁVRAT, 2001, RADHOŠŤ, 2002, UŽ, 1995, VINCENZ PRIESSNITZ, 1999, ZKOUŠKA PAMĚTI, 1993, ŽRALOK V HLAVĚ, 2005 a všechny posametové filmy Jana Němce. Ale vraťmě se k hodnocení filmu Pavla Dražana. JARMAREČNÍ BOUDA je opravdu výborný film. Podobenství a alegorie našemu filmu delší dobu chybí. Film jakoby připlul z 60. let minulého století. Pro tuctového diváka, zvyklého nepřemýšlet a šustit popcornem, tyhle filmy určitě nejsou. Ale kdo se zamyslí, něco si z filmu odnese. A každý zřejmě něco jiného. DALŠÍ TEXT OBSAHUJE ČÁSTEČNĚ I SPOILER: Záměrná absurdita, nadsázka, zveličení extrémů, zdůraznění zla a všeho odporného ale i exkurze do minulosti a paralely současného světa, odkazy na náboženství a vůbec víru jako takovou – to jsou kategorie, s kterými režisér pracuje. Můžeme z filmu odvodit, jak lidstvo neustále dokola opakuje své chyby, jak snadno uvěří klamu, jak rádo se nechá vést a zneužít, jak mocní a silní využívají své převahy a ničí vše kolem sebe. Vidíme přetvářku, faleš, agresivitu. Dušek je zde prototypem diktátora, vůdce, který jde za svým cílem přes mrtvoly a pokud neuspěje, svaluje vinu na své oběti a vrhá se do dalších a dalších zločinů. Useknuté ruce loutkoherce (Liška) vidím jako kruté zobrazení omezení lidských svobod a zavedení cenzury. Ale také jako zneužití svobody jedince na úkor svobody celé společnosti. Dušek jako vládce a tyran přece rozhoduje, na co se budou ostatní dívat a co se smí lidem ukazovat. Tři skvěle vybraní herci představují duševně zaostalé mladíky, kteří bez přemýšlení vykonávají, co jim vůdce nařídí. A ten, když vidí, jak je to snadné, z rozmaru ničí jejich životy. Jeden z mladíků se po pádu ze skály chová naprosto iracionálně. Stále má na očích šátek a hraje dál „na babu“, ale už není koho hledat. Jeho dva kamarádi se nechali zastřelit. Nepochopili (na rozdíl od nezúčastněného diváka), že to tak musí dopadnout. Na pomezí louky a lesa žije nesourodá skupina lidí. V jednotlivých scénách je zobrazeno jejich nenormální chování. Ale vždyť i lidé dneška se často chovají nenormálně, jen jim asi chybí ten pohled zvenku, který by jim pomohl to odhalit. (Stále se necháme podvádět a okrádat, stále volíme špatné politiky, stále si kupujeme zbytečnosti, které nepotřebujeme a chutná nám jídlo, které není zdravé, stále si ničíme životní prostředí, stále ubližujeme slabším). Tady ve filmu je to jen více vidět. A tak uvěříme sebeklamu, že máme v postýlce krásné malé dítě, ikdyž skutečnost je naprosto jiná. Necháme se manipulovat a někteří z nás věří, že zrovna oni představují tu elitní skupinu lidstva, která je vyvolena vládnout světu a přivést sebe sama k blahobytu. V minulosti jsme tomu říkali třeba fašismus, komunismus a dnes v nás možná dříme latentní rasismus. Věříme diktátu peněz, ideálu fyzické krásy, kultu zdraví. A mnozí jsme podobní právě Duškovi. Jinak by přece mezi lidmi nemohlo být tolik nenávisti, nesnášenlivosti a vzájemného ubližování. Silnější (Bárta) si napřed se slabším naoko rozumí. Později však zneužije své převahy, slabšího jedince mučí a zabíjí. Je mezi lidmi čistá láska? Tuto otázku si klade Hana Baroňová se svým chlapcem. Je to, co prožíváme, skutečnost, nebo jenom sen? Nebo jen Hana vzpomíná na svůj předchozí život a ve skutečnosti už představuje smrtku na houpačce? Co je realita a co skutečnost? Každý ať si hledá sám. Duškovi se podaří mnoho lidí zničit a zbývající členové skupiny se na konec mezi sebou vyvraždí. Ale to nevadí. Přijde jiná (opět vyvolená) skupina lidí, kteří se budou snažit o to samé. A už se na to nemůže dívat ani motorkář (Bůh?) a padá z nebe k zemi. Tak kdo chcete, hledejte, přemýšlejte, nebo to zmačkejte a hoďte do koše. Vizuálně dokonalé dílo Pavla Dražana nabízí obě možnosti. Záleží jen na divákovi, co si vybere. (13.03.2014) (méně) (více)