Vostodvacet

Studenti čtvrtého ročníku Katedry alternativního divadla pražské Divadelní akademie a studentka dokumentaristiky se letos v sobotu 7. května ve 20 hodin uzavřeli do divadelního studia Řetízek. V izolaci od okolního světa začaly ubíhat hodiny, které měly být tvůrčím procesem, a nakonec se staly emocionálním psychem. Překvapivý pohled na nastupující hereckou generaci vyrůstá sice z psychologických experimentů a hereckých improvizací, především ale souzní se společenským fenoménem reality show, byť veřejnou intimitu neprostředkují chladné televizní oči, ale subjektivní kamera filmové režisérky. Když se po sto dvaceti hodinách otevřou dveře a studenti mohou překročit práh, jedna z mladých hereček se rozpláče. Najednou máme dojem, že jsme svědky cizího selhání, daleko hlubšího, než přinesly konflikty a zpovědi herecké třídy, a že podobně jako oni prohráváme v drobnostech mrzutostí, zklamání, podezřívání a osobních útoků. Zpočátku sledujeme hru. Nezdá se, že by se exaltovaných herců mohlo něco dotknout, a to až do chvíle, kdy se hluboko v nich cosi zhroutí a zůstávají sami se svou osamělostí a vědomím vlastní lidské a tvůrčí nemohoucnosti. Dokumentární a divadelní experiment s jasně danými pravidly a nejasným výsledkem nám společně s přepychem televizní zábavy, simulující konfliktní realitu, ukazují neschopnost určité mentality rozumět tomu, co vidí, myslet v jiných pojmech než dramaturgie, neschopnost sestoupit hlouběji než k příběhu, v jehož šabloně nakonec uvízne i samo vidění. Identická redukce kolektivu ve smečku, zachovaná oživlou pamětí dokumentárního filmu, je strhující otázkami, které vyvolává, pohybem, jehož jsme sami předmětem. (oficiální text distributora)