Devítileté holčičce jménem Amudha oznámí rodiče v den jejích devátých narozenin, že není jejich. Amudha se posléze vydává hledat svou biologickou matku až na nepokoji zmítanou Srí Lanku. (oficiální text distributora)
Dokonalá ukázka toho, kde mám zatím největší problém s Bollywoodem, v tomto případě přesněji s Kollywoodem. A není to ani tanec, romance, naivnost, typizovanost, ale způsob, jakým vypráví příběh. Začátek v ohnivém rytmu, oheň v očích malé Amudhy, a když je jí sdělena skutečnost a vy máte konečně možnost prožít onen šok spolu s ní -STOP - 20 minut příběhu její adopce, který šel vyřešit pár černobílými flashbacky, a který z ničeho nic přesune těžiště na její rodiče. Přijde důležitý moment setkání, jeden čeká, co z toho ve vztazích vykrystalizuje - BUM - zaútočí Tamilští tygři a vy rázem přemýšlíte o něčem úplně jiném. V letadle se najednou asi na 2 věty zjeví Amudin voice-over, ale před tím ani potom nemá ve filmu absolutně žádnou návaznost, atd. Pokud je to v nějaké roztančené juchandě, budiž, ale u příběhů jako je tento, mi to trochu vadí. Přesto přese všechno se mi film líbil, jak už jsem řekl i díky malé hlavní představitelce a ohnivému náboji, který dodává i hudba spolu s (pro mě) netradiční tamilštinou. Ale možná jen Bollywoodu stále dobře nerozumím.(15.10.2006)
Začalo to kouzelnou scénou svatby, na konci se rozpoutala vynikající přestřelka a mezi tím byla spousta nádherných záběrů přířody i emotivní scén - zkrátka Mani Ratman se rozhodně nezapřel. Nepovedlo se mu ovšem zkrotit množství motivů, které Kannathil Muthamittal obsahuje a výsledek je myšlekově i narativně dosti neutříděný a chaotický. Támhle jedna nedořečená ideová linka utíká z autorovy pozornosti, támhle se rodí nová (se zbytkem příliš neosuvisející) a támhle zas tři plynou vedle sebe a režisér se ne a ne rozhodnout, které z nich se držet víc. Zkrátka zmatek nezastřešitelný ani opakujícím se motivem deštníku a já proto musím sáhnout po nižším hodnocení. Leč o zklámání rozhodně nejde a zhlédnutí můžu jen doporučit.(29.6.2009)