Margaret

Anna Paquin ma v tomto filme totálne uhranula. Sledovať jej postupnú vnútornú premenu, k tomu ešte urýchlenú vďaka jednej nešťastnej tragédii a teraz s ňou prežívať ako na ňu dolieha ta nekompromisnosť a reálnosť vonkajšieho sveta, ako sa rúcajú jej detské ideály, tak to bol naozaj zážitok. Na dôvažok k tomu vyhrávala aj parádna hudba. Z tohto pohľadu teda veľká spokojnosť. Jediné čo mi trochu vadilo bolo miestami zbytočne až príliš pomalé tempo. V kratšej stopáži by mi to tak nevadilo, ale vzhľadom na to, že ide o pomerne dlhý film, tak ku koncu ma to už začalo trochu umárať. 75/100 (16.12.2016)

Již od úvodních titulků a ústředních tónů je cítit, že se na nás valí něco uhrančivého a po filmařské stránce precizního. Jako bych však sledoval pouze torzo z daleko propracovanějšího snímku, v němž není třetina scén ukončena předtím, než se v ní stačí něco odehrát a kdy není polovina filmu vyprávěna ze subjektivního pohledu hlavní hrdinky a druhá ji zase zoufale psychologicky odbývá (ač Anna Paquin hraje, seč může, jeví se tak pouze coby uřvaná hysterka). Jistě i vedlejší postavy museli mít i jiný význam. Je k neuvěření, že ač film působí vlastně ohromně sebejistě a soustředěně, střih rozbíjí celek na tisíce fragmentů a Lonergan v podstatě v průběhu filmu buďto ztratil téma nebo jej nebyl schopen nalézt a všechny ty motivy a vztahové propletence nedokázal pospojovat. Moc bych si přál, aby Director´s Cut tohle vše napravil, ale moc nadějí tomu už nedávám. 47.MFFKV (09.07.2012)

Popravdě jsem se na tento film těšila nejvíce. První půlhodina filmu nabízí zajímavý pohled na lidi pronásledované vzpomínkami na nehodu a výčitkami. Poté se však příběh přesouvá do zmatečné směsice. Dívka (excelentně zahraná Annou Paquin) obviňující muže ze zavinění nehody (ačkoli mi celou dobu v hlavě běželo, že je to vlastně její vina), dějová linie s matkou, která mi v příběhu přišla naprosto zbytečná a zcela nepochopitelná aférka s profesorem bez jakéhokoli poučení či zakončení. Kdyby pan režisér prostříhal dvouhodinový film na solidní hodinku a půl, byla by z toho pětihvězdičková podívaná. (08.07.2012)

Už jsem si myslela, že se tohoto filmu snad nikdy nedočkám. Margaret je tím filmem, který měl na to stát se něčím velkým a výjimečným. Nevím, jestli to skutečně dávat za vinu všem těm problémům, které tento film doprovázely při jeho vzniku, nebo to prostě jen Kenneth Lonergan neustál. První půlka je vynikající, zpočátku z jednoduché zápletky o autobusové nehodě se rozvíjí několikavrstvé drama, které se nejen zabývá osobní vinou, ale stihne se vyjádřit například i k terorismu a rasismu, nutno napsat, že naprosto nenuceně. Všechny dialogy jsou do puntíku trefné a pravdivé, Lonergan dokáže vytáhnout velkou životní pravdu i z obyčejné hádky matky a dcery, přitom vůbec nemáte pocit, že se vás snad někdo snaží poučovat, nebo že se snad film snaží moralizovat. Hlavní hrdinka není svatá, je to obyčejný člověk se vším špatným i dobrým. Škoda té druhé poloviny, kde ten střih byl velmi zvláštní, úplně chybí doznění scén a to i těch emocionálních, kde by divák potřeboval pár sekund na vstřebání, přišlo mi to, jakoby ve střižně tlačili na režiséra, že to nemůže být tak dlouhé, ale ten už nechtěl vystřihnout další scény, tak prostě raději většinu scén zvláštně osekali. Zároveň někdo může napsat, že se jedná prostě o jiný přístup a je to účel, na tuto otázku mi dá odpověď snad "Director's cut", do kterého se rozhodně někdy pustím. Jako celek má ale film mé jisté uznání, i přes svou délku mě dokázal pohltit a specifické herectví Anny Paquin buď budete nenávidět, nebo zcela obdivovat. (14.07.2012)

Komplikovaně nesympatická hlavní postava ve filmu, ze kterého nejde spustit zrak, pozornost a účastnost. Kdyby trval o pět hodin déle, žila bych s nimi všemi kolem ní a s ní celou tu dobu navíc naprosto stejně ponořená, okouzlená, postrkovaná do těžkých chvil uvědomění i ještě horších chvil znejistění, chutnajíc tresť přesně toho sladkobolného amalgámu i intenzivního pocitu bytí naživu, kterým si nás život podmaňuje a přitahuje a který často bolí tak nesnesitelně, že většina lidí je hluboce přesvědčena, že by někdy nejradši nebyli a všecko skoncovali. A přece tyhle každodenní přerody uprostřed zmatků a smíšených pocitů, nedorozumění a míjení obsahují v krůpějích ten nejcennější elixír a možnost pochopení a zušlechtění. A někdo pije a někdo plive, ale každý dělá, co umí. Jarmark marnosti i velká nádhera v jednom, pořád, všude kolem nás. *~ (13.07.2017)