Přítelkyně
-
Amiche, Le
-
Girlfriends, The
Drama
Itálie, 1955, 104 min
Režie:
Michelangelo AntonioniHudba:
Giovanni FuscoObsah
-
V soustředěném zájmu o ztvárnění psychologie ženských postav na filmovém plátně pokračuje Antonioni i ve filmu Přítelkyně realizovaném podle povídky italského básníka a prozaika Cesara Paveseho. Existenciální úzkost, kterou v různé míře reflektují hlavní hrdinky tohoto dramatu Rosetta, Momina, Nene a Clelia, má příčinu v citové nevyzrálosti jejich partnerů a v dobovém stereotypu rozvržení ženských a mužských rolí ve společnosti, jenž staví Clelii a Nene před nutnost volby mezi „rodinným štěstím“ a vlastní profesionální kariérou. S odstupem dvou let od Felliniho Darmošlapů (tedy v roce 1955) předkládá Antonioni návštěvníkům kin svoje zpracování existenciálního tématu, a to z ženské perspektivy – na rozdíl od Felliniho ryze mužského pohledu. (FebioFest 2006) (oficiální text distributora)
V soustředěném zájmu o ztvárnění psychologie ženských postav na filmovém plátně pokračuje Antonioni i ve filmu Přítelkyně realizovaném podle povídky italského básníka a prozaika Cesara Paveseho. Existenciální úzkost, kterou v různé míře reflektují hlavní hrdinky tohoto dramatu Rosetta, Momina, Nene a Clelia, má příčinu v citové nevyzrálosti jejich partnerů a v dobovém stereotypu rozvržení ženských a mužských rolí ve společnosti, jenž staví Clelii a Nene před nutnost volby mezi „rodinným štěstím“ a vlastní profesionální kariérou. S odstupem dvou let od Felliniho Darmošlapů (tedy v roce 1955) předkládá Antonioni návštěvníkům kin svoje zpracování existenciálního tématu, a to z ženské perspektivy – na rozdíl od Felliniho ryze mužského pohledu. (FebioFest 2006) Komentáře uživatelů k filmu (3)
-
Houdini
Zlatý Lev - výběr(20.12.2005)
-
betelgeuse
Antonioni hledá svůj optimální umělecký tvar. (1) Středem zájmu jsou už zde citově tápající dámy z lepší společnosti, bohužel v kontextu ještě klasické, neredukované narace vyznívá většina postav papundeklově, jako teze bez skutečné vnitřní dynamiky, osobních rysů. (2) Podobnou "péči" jako jednotlivci věnuje Antonioni, prý salónní marxista, i třídě; pokud se už téma třídního rozdílu objeví, tak opět ne úplně autenticky a pouze jako další z příčin selhávající komunikace mezi mužem a ženou. (3) Prokazuje už velmi pěknou práci se scénou (komunikující exteriéry, zrcadla v interiérech), stále se ale příliš spoléhá na vysvětlující, deklamativní roli dialogů. Ve výsledku je znát, že Antonioni není zrovna empatický tvůrce, který si od postav - možná lidí obecně - udržuje odstup. Jeho postupný posun k omezení vnějšího děje a dialogů ve prospěch práce s obrazem proto dává perfektní smysl.(26.3.2006)
-
garmon
Jsou to ještě padesátky - nikdy předtím mi nedošlo, nakolik byl Antonioni závislý na "fashion"... V linearitě vyprávění, v dramaturgii (Odjede? Neodjede?) je to už mistr. Jakoby v tomhle byly vměstnané všechny ženy z Tetralogie. A překrásná Fuscova bossanova...(19.4.2012)
