V souvislosti s tvorbou Audria Stonyse na mě dosud nejvýrazněji tlouklo, jak omezující a křečovitá je snaha za každou cenu přisuzovat pozici na škále od pěti k odpadu. Tentokrát nechci. Neregių žemė odleptává svou křehkostí dokonce i slova. Možná se jejich cesta zcela odmyslí, než lopotně dosmolím tento komentář… / Ta jedna slza z očí-neočí a pohled dobytčete ukrývají to podstatné: vědomí řádu i malichernosti pokusů vystoupat výš, než kam umožňuje komín. Proti hluku, který se zařezává tak, až odmazává svoji přítomnost, a masu jako surovině vnímané ve veletunách klade skřípění nepromazaného vozítka na ruční pohon, tušený zvuk česání vlasů před spaním či rytmické chroupání sena v osamoceném polorozpadlém chlévě... A naštěstí také ví, že jakmile dosáhneme horizontu, dojde k proměně. / Audrie, děkuji.(14.9.2011)
