Záviš a Kunhuta

"Přece není možné se spojit s každým …i když jsme slabí, i když je nás málo…."  Záviš z Falkenštejn ze slavného a pyšného rodu Vítkovců rozhodně nebyl "každý". Jeho vztah s "pyšnou kobylou" Kunhutou Uherskou (vdovou po Přemyslu Otakarovi II.), je poměrně známou historickou skutečností. Tahle televizní hra Oldřicha Daňka, tenhle "útržek z dějin" se věnuje počátkům jejich vztahu v době po osudové bitvě na Moravském poli (26. 8. 1278). Herecké výkony Dvorské i Kazyny těží z výborně napsaných dialogů, celý film pak z dramatické hudby Vadima Petrova, která mu dodává na středověké atmosféře. K historickému kontextu snad jen tolik, že na rozdíl od  Daňkova scénáře se ve skutečnosti Záviš s Přemyslem Otakarem II před bitvou na Moravském poli patrně nesetkali (15.06.2022)

Královna závislá na vítězi, jenž jí v bitvě zabil manžela. Jeden z mnoha skvělých Daňkových historických apokryfů volně parafrázuje události kolem osudové bitvy na Moravském poli (26. 8. 1278), která významným způsobem zasáhla nejen do politické mapy Evropy, ale také do života všech přeživších. Vztah mezi zapovězenou královnou a údajným zrádcem postupně přerostl v milostný románek a ještě později v manželství. Síla Daňkovy hry spočívá, tak jako mnohokrát předtím i potom, především ve slovech, jejichž hodnověrnost nelze posuzovat jen na základě historických skutečností, ale částečně také z hlediska vzájemného prolnutí starověkých mýtů a legend. Jak Kunhuta, tak Záviš se v hereckém ztvárnění Mileny Dvorské a Jana Kanyzy proměňují v obyčejné lidské bytosti, ve smrtelníky, kteří i dnes v různých obměnách odolávají zakázané lásce a jejím svodům. Škoda, že společné štěstí obou milenců netrvalo ve skutečnosti déle než několik málo let. Dějiny jsou neúprosné. (15.05.2016)

Československé historické drama zasazené do období po prohrané bitvě na Moravském poli v roce 1278. České země jsou ve správě Oty Braniborského a královna Kunhuta Uherská, vdova po Přemyslu Otakaru II. prchne z vězení na Bezdězu na tvrz v Hrádku na Moravicí v opavském vévodství. Na hrad, jenž je majetkem Mikuláše I. Opavského, Přemyslova nemanželského syna a kde se ukrývá královna Kunhuta, jež se nechce podřídit habsburskému diktátu, přijíždí Záviš z Falkenštejna, český šlechtic z jihočeského rodu Vítkovců. Tato kontroverzní postava českých dějin je považována za zrádce, neboť jeho rod vystoupil s rakouskou a štýrskou šlechtou proti Přemyslovi a v bitvě na Moravském poli ho nepodpořil, nyní však nabízí překvapené královně své spojenectví, dává najevo nechuť žít pod habsburským císařem Rudolfem a braniborským správcem Otou. Mezi osamělou královnou a charismatickým šlechticem pomalu vzniká milostné pouto, z něhož vyšel jako plod lásky Ješek z Falkenštejna a jež je přerušenou až Kunhutinou smrtí v roce 1285 na tuberkulózu. Do rolí hlavních historických postav byli obsazeni M. Dvorská a J. Kanyza. Toto komorní historické drama diváka zaujme především vynikajícími dialogy, jež pochází z pera O. Daňka. Do stěžejní linie milostného sbližování retrospektivně zasahuje rozhovor Záviše s Králem železným a zlatým v předvečer osudné bitvy, kde mu nabízel své služby, avšak dialog mezi těmito muži se zřejmě nikdy neodehrál, neboť na něho odkazuje pouze historicky nevěrohodná Dalimilova kronika. Zmíněného majitele panství, na němž se Kunhuta skrývala, Mikuláše I. Opavského ztvárnil V. Kratina a tento šlechtic, jemuž se pranic nelíbilo, jak se zrádce z rodů Vítkovců stal královniným společníkem a milencem, se později v roce 1290 odsouzenému Závišovi krutě pomstil na zámku Hluboká stětím. Krutosti tehdejšího středověkého světa byly v hodinovém dramatu pouze naznačeny, avšak i tak je patrno v jakém zbídačeném stavu se České země nacházely. Drama režiséra O. Koska s uchu lahodícími Daňkovými dialogy z období bezvládí na českém trůně, atraktivního úseku českých dějin, mě nesmírně zaujalo, a jako u podobných historických televizních snímků volím nadprůměrné hodnocení. (02.11.2017)

Tak jistě, Daněk je velmi poznatelný v dialozích, což zaručuje půl úspěchu hned. Herci hrají uvěřitelně, kamera se také snaží, hudba dobře podtrhuje atmosféru... kdyby to jen celé nekazila televizní lajdáckost vůči výpravě a nevýrazná réžie. Nejvíc mne iritoval ten neomítnutý sklep (nepřekonatelné klišé, jak si tvůrci představují středověk), coby komnata královny, korunka ze zašlé mosazi z divadelní rekvizitárny na hlavě Přemysla i Kunhuty, pohozená tam z nějaké pohádky a skupina historického šermu SSM z Přerovských strojíren a dalo by se pokračovat až k Závišovu kříži. Škoda, ale nepoměrně lepší než Steklého paskvil Hra o královnu. (25.07.2016)

Na tři hvězdy tenhle filmík donesou především dialogy, protože jinak kromě kostýmů opravdu nemá moc co jiného nabídnout. Herci jsou dobří, i když všichni asi tak o deset let starší, než byly v dané době jejich historické předobrazy. Osobně mě nejvíc potěšil Petr Pelzer, který si roli charismatického a moudrého, ale i trochu arogantního krále vyloženě užil ("Ale proč ty jsi zoufalý?"-"Tři roky jsem sloužil Rudolfu Habsburkovi." - "A to je všechno? No, vlastně je to docela dobrá odpověď."). Pochválila bych rovněž chytré skloubení historie a prvků z legend. I když třeba rozhovor POII s Falkenštejnem je téměř jistě folklórní legenda, tady působí vlastně docela logicky. Poněkud divně působí utnutí příběhu v okamžiku, kdy se Kunhuta se Závišem sblíží, protože k jeho dovyprávění by stačila necelá půlhodina. Škoda, tahle pokleslá romance tu byla pro televizní obrazovky zpracovaná poprvé a obávám se, že i naposledy. (30.05.2010)