Ponyo z útesu nad mořem

Práh ekologické katastrofy zachycuje Ponyo z útesu nad mořem z perspektivy vodní mytologie. Chlapcovým nálezem vodní víly uvězněné v láhvi a jejím pojmenováním Ponyo se začíná ztenčovat hranice mezi světem oceánským a suchozemským a tento proces doprovázejí nejroztodivnější metamorfózy: Ponyo, která olízne krev z chlapcova poraněného prstu, se proměňuje v dívku, zdánlivě homogenní mořská voda ožívá bezpočtem tvorů, jejichž mimikry se rytmicky rozhaluje a kteří probleskují monochromní masou, a konečně se pod hladinou ocitá i souš a prapůvodní oceán se vrací na své místo. Choreografie vzrůstajících a klesajících vln, plujících tvorů, družících se v organická skupenství, zároveň slabá i silná, odstínů, barev, tvarů uchvacuje do svých vírů i diváka, který se současně zděšen pozastavuje nad strašlivým znečištěním druhdy průzračných vod. Disharmonické motivy odpadků, skládek, hluku… zasahují všeobecný tanec jako ironické figury panské společnosti – a právě jemu navzdory se z přátelství mezi dvěma odlišnými, ale vnitřně spřízněnými tvory rodí nové porozumění a naděje v další proměnu – tentokrát v návrat před zlom odcizení. (16.03.2024)

Tenhle Miyazaki patří k tomu slabšímu co jsem od mistra viděl, ale to neznamená, že by snad Ponyo nebyl dobrý, jen to dokazuje genialitu tvorby tohoto výjimečného japonského režiséra. Děj plyne dosti pomalu a nechá diváka, aby si užil jedinečnou pohádkovou atmosféru. Film přímo hýří nápady, roztomilými postavičkami a dokáže prozářit i dosti zakaboněný den. Tudíž znovu smekám před Miyazakim a jen doufám, že tohle nebude poslední mistrovo dílo. (27.09.2008)

Je tenhle film narozdíl od jiných Mijazakiho filmů určený de facto jen a pouze pro děti? Nu, bohužel jo, ale znamená to, že je to špatný film? Rozhodně ne! Sice je o něco slabší, než největší űberveledíla, před kterými pravidelně padám do prachu temných kobek plných japonského čaje a freneticky křičím názvy jako je mononoke-hime a zuřivě se při tom biju do hlavy neopracovanou větví, ale i tak je to velmi, velmi dobrá pohádka, kterou bych bez váhání doporučil každému alespoň trošku poetickému špuntu, která má krom velmi zábavného příběhu se zajímavou mytologií i naprosto skvělou animaci, která je za prvé lepší než jiné Ghibli filmy z poslední doby (Zvedá se vítr, Kokuriko-zaka kara) a jedoduše je na ní vidět kterak je ručně kreslená a v neposlední řadě originální a fantasijní (což v jiných ghibliovinách poslední doby taky trochu schází, žel). PS: jelikož se jedná o film primárně dětský, okusil jsem krom originálu i dabing český a vůbec není špatný, povedl se a například takový padouch má v češtině charismatu minimálně o dva veletucty víc (13.08.2014)

Noční můra z Howlova hradu se stala skutečností a velký mistr zřejmě ke stáru našel své druhé dětství. Jenomže v dětství se příběhy hezky prožívají, ale špatně vymýšlejí. V první polovině se mi Ponyo ještě líbila, bylo to hezké, barevné a pořád tu byly narážky na něco neznámého, co se snad rozvine v děj. V druhé půlce ovšem přišlo ono Howlovské vystřízlivění, kdy se děj nekoná a všechno se jen změní v přecukrovanou limonádu, kdy se mají všichni moc rádi. Postavy mění svoje charaktery tak, aby byly ještě sladší než v první polovině, žádná gradace, žádné napětí. Znatelná věc z hlediska příběhu je absence jakékoli sebemenší záporné postavy, vím o tom své. Dobré a zlé jsou relativní pojmy, a když je všechno z cukru, bez toho, abyste poznali hořčici, se vám cukr rychle zají; nejde postavit pěkný příběh bez něčeho záporného, bez opěrného bodu. To, co ve snímcích studia Ghibli vždycky působilo jako ambrózie, tedy splynutí poetičnosti a slušného stupně uvěřitelnosti, je tu k nenalezení, ze záplavy, která nejspíš musela vyhladit 50% světového obyvatelstva (ano, vím, že by se to nehodilo do příběhu, ale taková věc musí bliknout v hlavě i každému dítěti, co se aspoň jednou v životě koupalo) mají všichni upřímnou radost a málem z toho neudělají národní svátek. Když se objevily titulky, tak jsem si pomyslel, konečně. Asi už se nikdy nedočkáme snímků tak kvalitních, jako se u Ghibli tvořily dříve. Tohle je pohádka tak přepohádkovaná, že bych ji doporučil dětem tak ve věku 3-4 let, a ano, to sám o sobě není kaz - mně ale 3-4 roky už dávno nejsou. A proroctví na závěr, jestli autor udrží linii, příští snímek bude japonská verze Teletubbies a jestli se tak bude i předem tvářit, bude se už muset obejít bez jednoho věrného diváka. (10.07.2009)

Zatím poslední a zároveň nejslabší Miyazakiho snímek. V jeho případě samozřejmě neznamená, že by se jednalo o špatný film ale ve srovnání s jeho předchozími animáky "Ponyo" výrazně propadá. Miyazaki se tentokrát zaměřuje převážně na dětské publkum a vypráví příběh o přátelství malého chlapce se zlatou rybkou, (která je ve skutečnosti červená a vypadá jak rukavice na vaření) která by se chtěla stát člověkem. Příběh je tedy obyčejný ale to by tolik nevadilo, kdyby režisér opět otevřel svět plný fantazie, který známe z jeho předchozích filmů. Tentokrát se však drží při zemi a mnoho originality nám nepřinese a překvapivě i výtvárná stránka je jaksi chudší. Doufám, že nám příště tento bezkonkurenční tvůrce animovaných filmů přinese opět něco vyjímečného. (13.07.2009)