Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Třetí a poslední z televizních her o osobnostech spjatých s historií Národního divadla, vám přiblíží určitý úsek ze života herečky Hany Kvapilové. Období,v němž Hana Kvapilová působí na naší první scéně je charakterizováno jmény - Kvapil, Kvapilová, Vojan. Tyto tvůrce spojuje stejný umělecký názor a výrazná snaha začlenit české divadlo do moderního světového divadelního proudu. Scenárista Jaroslav Dietl se soustřeďuje zejména k vykreslení uměleckého a životního profilu velké české herečky a na její zápas o moderní herecký výraz. V roli Hany Kvapilové zazářila Jana Hlaváčová, režiséra, autora a jejího manžela hraje Petr Kostka. Vojana si zahrál R. Brzobohatý. (Česká televize)

(více)

Recenze (8)

sportovec 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

Předlistopadové podceňování Dietlovy tvorby in toto bylo vždy problematické. Při vší představitelné nevyrovnanosti Dietl byl a zůstává gigantem české televizní tvorby a vlastně nejen národního, ale i světového seriálu. Dramatický triptych, psaný ke 100. výročí otevření Národního divadla, přiblížil v míře laickému posluchači či diváku obvykle jen málo dostupné tři špičkové osobnosti z počátků moderního českého divadla. Hana Kvapilová, půvabná princezna Pampeliška pohádky svého manžela, žila až do své předčasné smrti naplno. Samozřejmost umělecké výsostnosti se tu projevuje jako doslova vtahující napínavý příběh postihující všechny klíčové reálie a souvislosti doby i obsahu svého námětu. Jana Hlaváčová v titulní roli odvádí jeden ze svách nejklepších výkonů. Je velká škoda, že tento divácky vděčný skvost české dramatické tvorby nebyl již dávno přenesen na DVD nosiče. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

Hana Kvapilová (1866 – 1907), žena, která byla stejně jako Eduard Vojan nazývána symbolem moderního českého herectví. Psali pro ni nejlepší čeští autoři té doby, byla první Zeyerovou Mahulenou, ale i první českou Norou. Její profesionální i soukromý život sleduje Dietlova televizní hra od okamžiku, kdy se poprvé v angažmá Národního divadla vzepřela – kvůli finančnímu ohodnocení i kvůli umělecké práci. V jejím osudu se pak zrcadlí úroveň české společnosti té doby. Protože jak umělecký, tak i soukromý život se úzce proplétají. Hana Kvapilová přišla do Národního divadla ještě za Šubrtovy éry, v době, kdy zde převládal stále ještě novoromantismus a historismus s patetickým deklamačním stylem na jedné straně a salonní komedie na straně druhé. Kvapilová byla už ovšem herečkou nové doby – se smyslem pro životní detail a poezii. Proto se v dalším repertoáru prosazovala jen stěží. Jako manželka dramatika a režiséra Jaroslava Kvapila, který byl členem nového vedení Národního divadla od roku 1900, pak byla zase vystavena tlaku z druhé strany – podezření z toho, že se repertoár staví jen na ní. Závěrečná epizoda televizního triptychu v režii Ludvíka Ráži odkrývá pozadí i podhoubí těchto sporů, jejichž nesmyslnost velmi často stavěla Hanu Kvapilovou do pozice nenáviděné herečky. Jana Hlaváčová se své postavy zhostila se vší uměleckou suverenitou, tvrdě a neústupně i prostřednictvím nezanedbatelného citového zabarvení vytvořila po boku vynikajícího Petra Kostky jednu ze svých nejvýraznějších televizních rolí. Zadostiučinění, kterého se Haně Kvapilové dostalo vlastně až po její předčasné smrti, svědčí o vrtkavosti a zaslepenosti těch, kteří tehdy stáli v řadách jejích kritiků i obdivovatelů. ()

Reklama

HonzaBez 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

"Jste jiná Haničko, něčím výjimečná, to se u nás nemá rádo, to u nás popuzuje“ Jak trefné a výstižné. Platilo to tehdy, platí to dnes. Jaroslav Dietl si vybral velice aktuální téma a vybavil scénář řadou pěkným myšlenek, které stojí za zaznamenání. Hana Kvapilová v podání skvělé Jany Hlaváčová čelí pomlouvám v jednom českém plátku, že dostává role v ND jen kvůli tomu, že její manžel je dramaturgem ND. Dost jí to psychicky ničí, zvláště když má k tomu ještě nespecifikované zdravotní potíže (Pozn.: Ve skutečnosti měla diabetes, přičemž její lékařkou první česká lékařka Anna Honzáková). Dokáže být silná, aby se přes to přenesla? Jaroslav Hilbert, když ji nabízí roli Kunhuty v jeho divadelní hře Falkenštejn, se ji snaží přesvědčit, že „skutečný velká herečka musí plná pohrdání ke všem těm pojmů jako dobrá pověst, cnost a počestnost. Skutečná herečka musí být plná vášně a spodu, plná smyslnosti a touhy po nebezpečných zážitcích". Kvapilová následně přemítá "Jak se člověk může naučit velkorysosti a nadhledu?". Odpověď na tuto otázku se jí podaří najít během zdravotní dovolené: "Víš zjistila jsem, že si vlastně nejvíc ubližuju a zraňuju se já sama. Když v sobě nasbírám dost klidu a síly tak se nemusím ničeho bát, když tu sílu ztrácím tak prohrávám. To je takový můj věčný spor srdce a rozum". Moc hezky řečeno. ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

Fascinující ženské thema lze najít ve zde prezentovaném Sporu herečky Kvapilové. Ačkoli je dnes, po více než 100 letech od úmrtí Hany Kvapilové, obdivuhodně náročné zapojit veškerou imaginaci, abychom byť jen částečně uchopili povahu jejího herectví a tím pádem pochopili také jeho význam. Můžeme se nicméně zabývat alespoň dílčími otázkami. Roli Kvapilové v české společnosti na přelomu století je vhodné začít studovat skrze celou knihovničku, na jejímž počátku je hned celá řádka klíčových textů. Nejprve tedy Literární pozůstalost v uspořádání Kvapila v památce na Hanu, dále je vhodné se začíst do dopisů, které si Hana psala s přítelkyní Růženou Svobodovou, českou spisovatelkou, a hned v návaznosti uchopit některého z kritiků, ať už emocemi překypujícího Engelmüllera či přes Buzkovou dojít k Vodákovi a nakonec i k Černému. Další oblastí, která nám může vhodně přiblížit Haninu velikost je přirozeně výtvarné umění, z něhož si můžeme doporučit mramorový pomník Jana Štursy, skici Max Švabinského či Hofbauerův plakát připomínající Hanino působení v Klubu mladých. A pokud tento korpus doplníme zdejší studií Jany Hlaváčové, můžeme být cele spokojeni, neb právě její zdejší kreace probudila Hanu znovu k životu. Nezapomenutelné. ()

D.Moore 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

Stoprocentní završení více než povedené minisérie k výročí Národního divadla. Tentokrát jde o silný příběh věhlasné Hany Kvapilové ve velmi procítěném podání Jany Hlaváčové. Jaroslav Dietl to všechno napsal obdivuhodně, s pokorou a úctou, ale zároveň i tak nějak po svém. Říkám si, jak by to asi dopadlo, kdyby se mu dostala do rukou Bohéma. ()

Galerie (4)

Zajímavosti (1)

  • Citovaná hra Jaroslava Kvapila Oblaka byla hrána na Národním divadle celkem třikrát, poprvé s Hanou Kvapilovou (1903-1904), podruhé se Zdenkou Rydlovou (1918-1920) a potřetí s Boženou Půlpánovou (1938). Mezitím byla hra zfilmována jako Skřivánčí píseň (1933) s Jarmilou Novotnou. (NinadeL)

Reklama

Reklama