Životní rychlost

K této ryze ženské látce jsem s menší skepsí přistupoval jenom kvůli jménu zajímavé Parker Posey. Jak jsem však k velkému překvapení zjistil, Životní rychlost toho nabízí mnohem víc, skoro bych se nebál použít slovní spojení „ženský film s koulema“. Rebecca Miller na základě vlastní knihy zrežírovala příběhy tří rozdílných žen, které tenkou nití spojuje jedna tragická událost. Delia (Kyra Sedgwick) byla vždycky tak trochu coura, vědoma si svých předností i životních cílů. Svého násilnického manžela miluje, ale brání ji mít věci pevně ve svých rukou a pokračovat v jízdě její vlastní životní rychlostí. Navíc již déle nedokáže poslouchat pláč svých dětí, proto odchází vstříc nejistotě čekající za zdmi pracně vybudovaného domova. Greta (Parker Posey) vystudovala práva, pracuje však v menším vydavatelství jako editorka. Znenadání dostane příležitost jak prorazit – její životní rychlost ji dostihla. Greta má také milujícího manžela, ale její ctižádost je větší než láska k němu. Paula (Fairuza Balk) zjistila, že je těhotná a následně jen o vlásek unikla smrti. Nyní, otřesená a zmatená, prchá neznámo kam, bere neznámého stopaře, učí se doposud nepoznané zodpovědnosti. Její životní rychlost se ustálí. Životní rychlost, o tu jde především. Nedokážu přesně popsat, co to vlastně je, každopádně to výrazným způsobem ovlivňuje naše spletité cesty životem. Jak bez příkras ukazuje Millerová, životem ve světě plném nehorázného bordelu, kde nic nefunguje podle nějakého řádu a každý se musí spoléhat především sám na sebe. Filmu nechybí ironie a trošku drsnější pohled na ženskou problematiku. Kdyby si něco podobného dovolil mužský autor, (přinejmenším) mediálně by ho zlynčovalo stádo rozzuřených feministek. Všechny tři příběhy jsou posmutnělé, trpce úsměvné, pouze ten třetí má veselejší pointu (nebo snad mělo jít o pointu celého filmu?). Nesledují žádná velká dramata, na prostoru slabých třiceti minut by to ostatně ani nebylo uskutečnitelné, zaměřují se na obyčejné emoce, na ty nejniternější pocity. Drze se opovažuji tvrdit, že nyní – i zásluhou tří skvělých hereček – rozumím ženské duši o chlup víc. Herecké představitelky byly vybírány velice pečlivě, celkem jsem věřil, že mají podobné povahové vlastnosti také ve skutečnosti (ačkoliv to v kontextu filmu nevyznívá moc lichotivě). Dobrý dojem ze stránky obsahové malinko ruší stránka formální, mající blízko k experimentu, u podobné látky podle mě zcela zbytečnému. Použití digitální a „neučesané“ kamery všem portrétům přidává na autenticitě, to beru, ale k čemu to snímkování? Chci vidět film, ne sérii fotografií. Ale budiž, působivost scén tím byla nabourána jenom minimálně. Chcete-li vidět tři talentované herečky (z nichž minimálně jedna je taky pěkná, záleží na vašem vkusu), tři hloubkové sondy do ženských duší, tři (ne)obyčejná dramata, neznamená to nutně, že chcete vidět tento film, ale líbit by se vám mohl. A já si jdu sebekriticky splašit nějakého nemilosrdného editora, protože není přece možné abych o osmdesátiminutovém americkém nezávislém dramatu popsal tolik řádků a aby dobré dvě třetiny z toho nebyly jenom zbytečným balastem. 75% (21.08.2007) (méně) (více)