Hrdinové okamžiku (TV seriál)
Československo, 1961, 115 min
Režie:
Jiří KrejčíkHrají:
Zdeněk Štěpánek, Jan Pivec, Jiřina Šejbalová, Vlastimil Brodský, Jaroslav Průcha, Jiřina Petrovická, Vítězslav Vejražka, Vlasta Chramostová, Karel Höger, František Kovářík, Josef Kemr, Marie Vášová, Ladislav Pešek, Radovan Lukavský, Josef Beyvl, Světla Svozilová, Karla Chadimová, Vlasta MatulováObsah
-
Portréty slavných herců 19. století s průvodním slovem Jaroslava Průchy.
V každodenní televizní praxi se málokdy stane, aby se při běžné projekci u dveří teleprojekcí zastavovali kolemjdoucí, aby se zeptali na pořad, který se tam právě promítá. A přesně to se děje u Hrdinů okamžiku, které před padesáti lety natočil s tehdejší zlatou hereckou gardou Národního divadla režisér Jiří Krejčík. Se scenáristou Vladislavem Čejchanem měl jednoduchý ale přitom geniální nápad - z české divadelní historie vybrali klíčové životní okamžiky slavných herců národního obrození a ušili je na tělo tehdejším hereckým špičkám. Tak vznikla dodnes nepřekonaná galerie hereckých portrétů tehdejší zlaté gardy Národního divadla: Jaroslava Průchy, Zdeňka Štěpánka, Karla Högera, Ladislava Peška, Jana Pivce, Jiřiny Šejbalové, Marie Vášové, Vlasty Chramostové, Josefa Kemra, Vlastimila Brodského a dalších.
Už v šedesátých letech 20. století vzbudilo odvysílání Hrdinů okamžiku divácké nadšení. Jednak co portrét, to špičkový herecký výkon, navíc Hrdinové okamžiku mají výborně napsané texty, které jsou na stále aktuální témata. Například mladičká Vlasta Chramostová, představující obrozeneckou herečku Otýlii Sklenářovou-Malou obětavě shánějící peníze pro stavbu vyhořelého Národního divadla, si stýská, jak se stavba protahuje a prodražuje. Jiřina Petrovická je zase coby úspěšná česká herečka v německých divadlech vystavena české závisti a pseudovlasteneckému opovržení. Zdeněk Štěpánek si (v roli F. Krumlovského) po smrti nedoceněného a šikanovaného J. K. Tyla hořce vyčítá, jak Češi mohli dopustit, aby Tylova životní situace skončila tak tragicky. Intriky, věrolomnost, závist, protekce, donášení, pomluvy provázely českou společnost jak v době obrození, tak před padesáti lety a bohužel jsou aktuální i dnes. V Hrdinech okamžiku jsou ale také úsměvná ohlednutí - jako např. s Jiřinou Šejbalovou (v roli Elišky Peškové-Švandové) nebo s Ladislavem Peškem, představujícího geniálního Jindřicha Mošnu tolik milujícího peníze. (oficiální text distributora)
Portréty slavných herců 19. století s průvodním slovem Jaroslava Průchy.Komentáře uživatelů k filmu (5)
-
Karlos80
Víte Jelínku, direktorům se nelíbí můj velikej nos ! Já ho do všeho strkám ! Zatracenej život viďte Jelínku? Před patnácti lety jsem se šel představit Kolárovi, nezavřel jsem ještě ani dveře a už ho slyším jak nadává ! Já hledám milovníka a néé vopici ! K sakru co je natom k smíchu ! Nic mistře, nic nic..To je k pláči Jelínku. Vlastně maj pravdu, je to k pláči..Smůla, někdy má herec krásnou pověst ale ošklivej obličej, ale někdy zase krásnej obličej ale divadlo hraje jako prase ! Po dalších pár rozprávkách mezi Pivcem a posluchačem Jelínkem kterého hrál Vlastmil Brodský to přijde... Co je to ale platný když je v Národním divadle ředitelem Šubrt říká Pivec ! A víte proč? Hádejte Jelínku? Já se dám podat mistře. Oba jsme z Dobrušky a já ho kluka zrzavýho nikdy nemohl ani cejtit ! Nikdy nelezl přes ploty, nerozuměl legraci, bla, bla, bla když já jsem mu jednou myslím dal pár pře hubu ! Hmm..smůla. Kdo to mohl tenkrát tušit, že bude řiditelem Národního divadla ! Geniální Pivec a naslouchající nápověda Brodský, toď jedna z epizod z "Hrdinů okamžiku" pod označením 14. Ani tedy nevím kolik jich bylo natočeno celkem, pro věčnou škodu všem milovníků této staré divadelní a herecké gardy, že to skoro vůbec nedávají. Ale i tak v tom malém okamžiku, šlo slutečně velkolepou podívanou, která vás téměř přiková k židly a vy nedýcháte. ps: Po letech dlouhého televizního půstu, viděno zcela náhodou na Velikonoční pondělí (25.04.2011) a to navíc epizody s Karlem Högerem a Josefem Kemrem. ps2: Saesulkun jsi blb, a blb jako ty by něco podobního sledovat ani snad neměl.(13.2.2007)
-
Bart
Já jsem měl narozdíl od Karlose možnost vidět jinou epizodu. V té Pivec hrál herce Frankovského, herce s geniální pamětí, který svou genialitou zničil sám sebe a ocitnul se v blázinci. Předříkával si své role a s obrovským utrpením zjišťoval, že si žádnou ze svých rolí nepamatuje. Paměť selhává a tak herec začne znovu a na tom samém místě se zarazí. Tak znovu a znovu a znovu..... Najednou se z něj stává číšník v restauraci. Potkává své známé, kteří si herce váží a Frankovský jim se strachem v očích vysvětluje, proč zrovna teď dělá číšníka, aby v jejich očích neklesnul. Opět se probere do světlé chvilky a začne si předříkávat své role. Vzpomene si na Bláhu v Našich Furiantech. Tahle role mu jde. Pamatuje si text perfektně. Ale najednou mu do hlavy skočí opět ten starý text, který si nepamatuje. Tak znovu...... Co k tomu říct? Jen to, že tomuhle já říkám geniální herectví a naprostý vrchol toho, co lze prostřednictvím televizního média předvést. To co předvedl Jan Pivec na televizní obrazovce, to se nedá nijak popsat, tohle totiž musí každý vidět. Na závěr doplňující informace. Soubor monologů napsal pro Národní divadlo Pivcův kolega Jaroslav Průcha.(28.2.2007)
-
Marthos
Jedna z vůbec prvotních hraných inscenací bezesporu představuje vrchol tehdejší televizní dramaturgie v jejích samotných začátcích. Podíváme-li se alespoň panoramaticky na jména prvních českých herců, dramatiků, dramaturgů a režisérů, máme rozhodně z čeho vybírat. Spoluvytváření českého divadla v první a druhé polovině devatenáctého a vlastně ještě na počátku dvacátého století nebylo jednoduché a přítomné odkazy na více než krušné zakončení tehdy stále mladého Tylova života jen potvrzují, o jak nesnadný úkol se všichni ti odhodlaní a pro věc zapálení fanatici pokoušeli a co všechno mu byli schopni obětovat. Rozličné osudy jednotlivých protagonistů této volné série spojuje v pomyslný celek klíčový motiv nevzdat se svého snu, byť v mnohém byla tato urputná a často klopotně vydřená snaha brána jako něco samozřejmého nebo dokonce opovrhujícího, nečistého, podivného. Vybrané pasáže doprovází svým kultivovaným a věcným komentářem literární autor těchto volně řazených epizod Jaroslav Průcha, sám jeden z nejvýznačnějších soudobých hereckých představitelů, a tím jakoby divákovi umožňuje současný vhled na dávné události z historie českého divadelnictví. Unikátní kolekce hereckých legend, jakou se podařilo režiséru Krejčíkovi sestavit z předních členů činohry Národního divadla, tvoří tichý pomník skutečným géniům svého oboru a zároveň bolestně připomíná, že doby těchto titánů domácí Thálie již nenávratně minuly. Nemohu se nezmínit o jednotlivých partech, v závěru se scelujících do nefalšovaného koncertního představení elitních členů této pomyslné filharmonie; od úvodní skvělé Štěpánkovy kreace, přes obě mistrovské varianty Peškovy, jehož portrét harpagonsky dojímavého Jindřicha Mošny patří k neopakovatelným uměleckým zážitkům, a Pivce, u kterého vítězí jak poloha fanfarónského brblala Liera, tak katastrofální ztrátou paměti stiženého neurotika Frankovského, až k paletárně odstíněným studiím Šejbalové, Matulové, Chramostové, Petrovické, Vejražky a Lukavského. Někde mezitím se pohybuje excelentní cyranovské Högerovo pojetí Jakuba Seiferta, vyštvaného z Národního divadla vycházející hvězdou první scény Eduardem Vojanem i živelně spalující hrdopyšstí Marie Vášové v roli padlého anděla Julie Šamberkové, doplněných o neméně zdatné výkony Brodského a Kemra. Je-li možno některá díla zařadit do pomyslného zlatého fondu televizní historie, pak HRDINOVÉ mezi ně zcela určitě náleží a slova jako patetismus a umělost tu nejsou na místě. Právě neuvěřitelné půl století, jež uplynulo od natočení tohoto majstrštyku, připomíná, že éra klasického hereckého řemesla je minulostí a my bychom měli být o to vděčnější, naskytne-li se nám příležitost obdivovat toto možná muzejní umění. Občas se pod tím staletým prachem skrývá velké překvapení.(28.4.2011)
-
mrLotus
Jak se to dá nazvat?,,Praví herci,pravé herectví,,!!!!(25.4.2011)
-
Saesulkun
Divadlo se svým umělým světem mi nic neříká, takže hodnocení 50 let starého patetického televizního zpracování 150 let starých hereckých osudů se nabízí samo sebou. Přesto jsem tomuto počinu dal šanci, ale zůstala nenaplněna. Tohle je zkrátka rozvláčné muzejní umělé herectví, kterého se drží i osoba vypravěče, která navíc po celou dobu nepřirozeně hledí kamsi metr nalevo od kamery. Věřím, že v době svého vzniku měl film (či snad původně seriál) svou platnost a hodnotu, ale půl století je zkrátka půl století.(25.4.2011)
