Deň náš každodenný

Odcizený dokumentární pohled výmluvně vypovídá o marném maloměšťáckém kuklení do prostředečnosti, mylně pokládané za život, ale to je jeho jediným kladem. Sám se totiž nabízí jen jako prostředek eventuelní nápravy, a není tak kritický, ale jen škodolibý. Jistě, lze ocenit přesné odpozorování zevního a odvahu k jeho záznamu, ale obojí zde doprovází krotkost, a výsledek tak působí vlažně, kompromisně - jako nedílná součást toho, co popisuje. (20.02.2014)

Inšpirácia Formanom je tu zrejmá, a dokument toto nie je ani náhodou. Ale herecké výkony sú tu natoľko zlé, že to chceli prehlásiť za dokument a divák mal pristúpiť na to, že tí ľudia takto neprirodzene fakt rozprávajú a správajú sa. Na dokument sa tu podobá akurát strašne zlý zvuk a nezrozumiteľne texty, pričom niektoré repliky sú dokonca aj nadabované. Za mňa sklamanie, veľa homolkovského tliachania, ako dokument doby nula bodov a pozerať sa to dalo len vďaka veľmi sympatickému dievčaťu (Silvia Točková ml.) s moderným účesom, ktorý by sa nestratil ani dnes. –––– Ešte si nikdy nemyslel na to, že by si pobozkal nejaké dievča? Ani by si nechcel pobozkať nejaké dievča? –––– Hmmm, ehmmm, hmššt, čo je na tom takého strašného, keby som aj nejaké pobozkal? –––– Ja sa len pýtam. Nič v zlom. (12.05.2023)

Jedinečný dokument, který současnému divákovi řekne mnohem více než nějaká sáhodlouhá sociologická studie. Snímek sleduje zcela obyčejnou rodinu Ravingerových ze slovenské Nitry, která prožívá své běžné radosti a starosti, řeší několik trapných záležitostí a ukazuje, že všichni lidé jsou vlastně úplně stejní. Vlastně se za těch čtyřicet let vůbec nic nezměnilo. Ať už bude režim jakýkoli, vždycky se bude řešit rodinný rozpočet, co si má vzít mladá slečna na sebe, první zamilovanost, zasvěcení do sexuální výchovy, ztracené mládí rodičů... Málokterý dokument mě zásáhl tak silně jako tento. (21.04.2009)

Tak tu by som sa pozastavil nad tým, kde končí dokumentárny žáner a začína hraný, pretože ja si myslím, že som bol svedkom hraného filmu. Dnes podobne točí svoje filmy Seidl, ale tam, kde je všetko hrané podľa scenára, repsektíve postavy síce improvizujú, ale na základe nejakého podkladu, tam sa nachádzame na pôde fikcie. Čo neznamená, že film nepôsobí skutočne ako zo života. Možno ak by som si preštudoval, ako film vznikal, jeho dokumentárny charakter by som uznal. Tento prístup nám ukazuje, že ak sme sledovaní popri každodenných činnostiach, pocit toho, kto nás sleduje, je trápnosť zo situácií a pocit, že ja sa tak predsa nechovám, ja som normálnejší. Pointa je v tom, že to nie je pravda :). (07.11.2014)

moje hodnotenie: 90% Keďže som ešte pred vyše hodinou netušil že takýmto "surovým" (z pohľadu absencie scenára nahradeného "len" realitou) dokumentom sa môže popýšiť aj (česko)slovensko, som v šoku. Snímok dokazuje že zlaté šesťdesiate boli ozaj zlaté. Snímok natočený trojčlenným štábom, ktorý si pán režisér aj sám zostrihal ukazuje akým smerom by sa mal uberať dokumentarista, ktorý to myslí vážne a chce ukázať veci "tak ako sú". (01.04.2011)