Ostrov

Ako jedna stratená duša na konci života k pokoju prišla. Mňa viac ako deklarovaná spirituálna hĺbka, ktorej prítomnosť sa vo filmoch podobného razenia dokazuje veľmi ťažko, upútala nádhera okolitej krajiny. V nej určite spirituálna hĺbka je. Je mi ťažko sa ztotožňovať s postavou, ktorá blížnemu svojmu spáli deku a topánky, pretože v nich sídli diabol. Navyše je jeho čin odmenený uznaním, pretože ich majiteľ si tak uvedomí vlastnú slabú vieru. Ja by som sa do týchto končín sveta rád vybral na dovolenku, avšak nechcel by som tam stretnúť podobné šialené typy pripomínajúce prestarnutých death metalových fanúšikov. Ostrov je film istým spôsobom nadprirodzený, čo ale automaticky neznamená umeleckejší. Možno ale znalec pravoslávnej viery uzná, že režisér verne zachytil jej podstatu prostredníctvom Anatolijovej duše a jeho chovania. Keď sa to tak vezme, trpel celý život zbytočne. (25.12.2013)

Veľmi ťažký film pre užšie publikum a až sa divím, že dosahuje tak vysoké čísla, keďže je duchovne a rusky založený a to sú dnes už veľmi bakané atribúty. Ale aj v Poľsku, kde vedia najsprávnejšie, ako nenávidieť Rusko, má film 74%, takže jeho kvalitu postrehli aj tam. Film má svoju atmosféru a mystiku, ale chýbalo mi sebabičovanie pre zavŕšenie odčinenia hriechu, bolo by to efektívnejšie aj teplejšie, než tam bez čižiem po zime chodiť. Inak ak človek získa dojem z filmu podľa situácie z roku 1942, ktorá je silná, potom ostáva sklamaný, že to ide celkom iným smerom. Ale v tej pomernej nude príde aj prekvapenie. (06.12.2023)

Ostrov mnohi prirovnavaju k inemu sucasnemu ruskemu filmu Navrat. Necudo, ruskych filmov v nasich kinach/festivalov nie je az tak vela a maloktory tak prvoplanovo spracovava vychodnu pravoslavnu spiritualitu, ktora nasmu zapadnemu (aj ked krestanskemu, ale skor katolickemu) svetu tak chyba. Na rozdiel od Navratu, ktory bol malym filmom bez velkeho rozruchu v Rusku a velkym sa stal az vdaka svetovym festivalom, je Ostrov relativne velkym filmom (rozpocet 1 a pol miliona dolarov, zarobky v rusku 2,5 mil. dolarov, proste jeden z najzarabajucejsich ruskych filmov minuleho roka). Je to velky film a vidno to na sposobe prace s kamerou, na nutenej na hrane gyca umeleckosti skrz schvalne znizeny farebny kontrast az na takmer cienro bielu s jemne presaturovanou cervenou, vidno to na akoze umelckom temnom nasvieteni interierovych scen, tak modnym v dnesnej fotografii. skoda. pretoze inac ma film co povedat. ale porovnavat to s tarkovskym je skutocne mimo. dnesny divak si ziada moderny umelecky film a zabuda ze modernost je niekedy na skoda umeniu. (04.03.2007)

Nepatřím k těm, co potřebují dupnout bosou nohou na rezavý hřebík, aby si vyzkoušeli imunitní reakci na tetanus, a pranic mě neláká mapování cimrmanovských slepých cest. Proč jsem si tedy myslel, že bych já, sekulárně orientovaný jedinec, mohl bez následků shlédnout snímek, jehož cca třetinu vyplňují modlitby, je vážně záhadou. V britské minisérii Čas řeší hrdina příběhu stejné dilema jako Anatolij - jak se vyrovnat sám se sebou a s okolním světem, když mám na svědomí lidský život? Britský učitel prochází očistnou zkouškou se ctí, Anatolij zůstává uvnitř přerostlým dítětem, kterého stěny kláštera a bůh chrání před složitostí světa a který až do svého konce nepochopí, co je odpovědnost za sebe, své činy a své bližní. Smutný pohled. Celkový dojem: 40 %. (11.04.2022)

Tak tohle mě dostalo. Filmařsky, herecky, kamerou, výpravou, hudbou, a v neposlední řadě scénářem a poselstvím... Nejen tím, které je viditelné jako hlavní, ale i těmi v pozadí, těmi náznaky některými... --- Mimochodem, jak tu někteří v komentářích píší, že tohle se dá natočit jen ve spirituálním Rusku, tak možná bych upozornil na Zábranského Dům pro dva, nebo polský film Czisza. a to nemluvím o oněch dvou "klášterních" francouzských. Problém je, že u nás na západě na duchovní filmy nejsou diváci. (06.04.2011)