Strom života
-
Tree of Life, The
-
Strom života
Drama / Podobenství / Poetický
USA, 2011, 139 min
Režie:
Terrence MalickHudba:
Alexandre DesplatObsah
-
Texas, 50. léta minulého století. Jack O’Brien si prošel dětstvím plným her a krásné nevinnosti. Dospívání mu však přináší rozčarování a vztah s jeho otcem, který by mu pomohl tímto nelehkým obdobím projít, je dosti komplikovaný. Jack je ztracenou duší v moderním světě, která si klade řadu otázek a snaží se v životě zorientovat. Kde je pravda? Co je věčnost? Jak vznikl život... Hvězdně obsazený snímek je poctou životu, přírodě a světu kolem nás, jenž se nám odhaluje jako symfonie. Postupně, obraz po obrazu nám přináší epický a dokonalý příběh, který je aktuální dnes stejně jako před více než půl stoletím. (oficiální text distributora) -
Amerika 50. let, klidná předměstská čtvrť, pětičlenná rodina. A telegram zvěstující úmrtí jednoho ze tří synů mladého manželského páru. Strom života je velkolepou poémou zachycující koloběh života i detaily, které ovlivňují, jakými se staneme lidmi. Jak synové dospívají, přechází snímek od záblesků vzpomínek ke stále konkrétnějším otázkám, jež však nepředstavuje natolik doslovně, aby přestávaly rezonovat s publikem. Režisér a scenárista Malick své postavy nechává přemýšlet o duchovních otázkách, ale také je ukazuje při každodenních činnostech. Senzuální film propojuje velkoryse podanou alegorii o původu světa se skromným příběhem, který klade důraz na intimní detaily. Kamera Emmanuela Lubezkého, jenž byl zatím čtyřikrát nominován na Oscara, je v neustálé blízkosti hrdinů, které sleduje stejně zvídavě, jako se Malick zamýšlí nad existenciálními otázkami. Můžeme se pomocí kinematografie přiblížit Bohu? (MFF Karlovy Vary)
-
Zápletka začíná v 50. letech 20. století. Sledujeme život jedenáctiletého Jacka, jednoho ze tří synů průměrné rodiny ze středozápadu USA. Život ve světě ze začátku zdánlivě krásném, který se ale vzápětí změní ve složitý labyrint plný voleb a vnitřních bojů. Dospělý Jack putuje bytím jako ztracená duše a postupně si uvědomuje, jak vše doopravdy funguje. Dokáže v tom najít krásu a schopnost odpustit? (Ontos)
Komentáře uživatelů k filmu (695)
-
Mahalik
Podobenství, které ostatní pobuřuje, je pro mě výzvou i lákadlem. Strom je nálož, pravda, ale zároveň automat na poetiku, ladnost a svobodu projevu, byť někdy smrdí Biblí. Je to ručkování na tenké větvi, ale Malick dokáže film zajistit pevnou ideou, obrazovou symfonií a hudbou, která snad byla v prvopočátku stavby filmu, a já mnohdy oněměl, nekecám! Každé filmové políčko má účel a rytmus a ve výsledku se ta událost stane kaleidoskopem Života, čili ne, nelituju té výzvy!(24.7.2011)
-
castor
Tak obrazotvorně nadaný Terrence Malick zašel zase o trochu dál a ještě výrazněji procvičil divákovu trpělivost. Místy extrémně pomalý a minimálně dialogový počin láká na kameru Emmanuela Lubezkiho, hudbu Alexandra Desplata, herce Brada Pitta, Seana Penna nebo stále zajímavější Jessicu Chastain a je aktuální v jakékoliv době. Každopádně věřím, že někde mohli z kina odcházet diváci po desítkách, protože režisérského samorosta Malicka je velmi obtížné dešifrovat a mnozí ho zcela jistě (a možná místy i po právu) budou vinit ze samoúčelnosti a kýče. Zbožňuju Tenkou červenou linii i Nový svět, i tady je uznávaný i proklínaný tvůrce pokorný, pyšný, troufalý, hrdý, kašlající na diváka, jdoucí svou vlastní cestou, kterou nikomu nedá. Své nejnovější dítko rámuje do stvoření i zániku světa, odevšad jsou slyšet šeptavé vnitřní hlasy postav, promlouvající k Bohu, k sobě, k druhým, chtějící pochopit, co se stalo a jak se s tím vyrovnat. S leckterými pasážemi se vyrovnávám dosud.. ale jsem za to rád!!(23.11.2011)
-
Gimp
Tak hluboký, že se každý utopil nudou. Když už se na to vydržíte dívat do konce, stojí za to o něm taky přemýšlet a mluvit. To je režisérovo hlavní selhání - většina lidí se zmohla jen na konstatování, že to je onanistická (je) sračka (asi spíš není).(8.7.2011)
-
3DD!3
Malickův kousek hodně vypovídá o životě vládnoucího druhu na zemi a úžasné vesmírné a zemitvarující interludy ukazují jeho marnost v celkovém kontextu. Celá ta banální část s rodinou a typickými problémy zaniká v nicotě stvoření. V prostoru máme své jedinečné místo, které je pro nás důležité - nejdůležitější, ale stejně bysme neměli zapomínat, že jsme jen prach. Někdy se jen zastavit a uvažovat. Po vizuální stránce jde o skvost (netopýři!), stejně tak hudební stránka je kapitola sama pro sebe. A Brad Pitt jako otcovská figura překonává sám sebe.(24.7.2011)
-
Xmilden
Když se divák jako já dokáže prokousat úvodní 35minutovou psychedélií, má vlastně vyhráno. Přiznávám že mám mnohem oblíbenější autory než je Terrence Malick, ale na druhou stranu dokáži uznat, že ten chlápek je génius. Styl jeho režie je prostě bombónek. Nedělám si iluze že jsem film plně pochopil, těžko se to vysvětluje, ale ve filmu je obsaženo to NĚCO božského. Ty obrázky, výjevy, ach ...(6.11.2011)
-
Artran
odpad!Pozn.1: Strom života jinak. Thérèse, mladičká karmelitánka v pravé čísti obrazu, umírá na tuberkulózu. Krátce před smrtí jí jedna z řádových sester přinese ukázat maličkou žabku. Co všechno se v ten krátký okamžik odehraje. Proč k ukázání zázraku stvoření potřebuje jeden tak málo a druhý tak mnoho? Ale není právě tohle umění? (Thérèse, Alain Cavalier) - - - Pozn. 2: Lze stvoření prezentovat sledem záběrů, které ve své stroze technické dokonalosti zbavují předmět své bytostnosti? Je lístek stromu v Malickových záběrech stále ještě listem nebo jen abstrahovanou a tudíž pouhou reklamou na krásu? Malick selhává proto, neboť ukazuje estetično, o kterém se (snad i jaksi morálně) nepochybuje: drobná dětská nožička v rukou dospělého. Obdoba tohoto. Ze stejného důvodu volí z vážné hudby to nejtypičtější. Vybírá pouze prověřené pasáže Goreckého, Holsta, Smetany, Bacha a dalších známých jmen. Toť ona uznávaná krása, která se v této leporelovosti stává nudnou fasádou. Záběr na žabku jako synekdochu života na jeptiščině prstě Cavalierova filmu je překvapivý ve své milé komičnosti, ale právě proto a v kontrastu k umírající Thérèse dětsky čistý. Největší paradox Stromu života je, že skutečný život v jeho záběrech chybí. Vše je uhlazené a příliš usazené na patřičném místě. Zlo je zlem, dobro je dobrem, krása je krásou. Označující odkazuje opět na označují, nikoli na označované, o kterém bychom ve chvíli, kdy se nám umělecky ukazuje, neměli ještě nic vědět. Díky tomu se nacházíme v říši vyprázdněných simulaker. Malickův film je krotce loyální, nikoli otřásající a pouze nás utvrzuje v tom, o čem předpokládá, že již máme předem jasnou představu. Jen je nám to předkládáno v extrémní formě rozvolněné spirituální atrakce, která je pak jaksi omluvou pro onen zhusta nekritický přístup. Je v tom snad i jakýsi narcisismus nás samých podléhat již ověřené hezkosti. Diváka uklidňuje, když může jít po již vyšlapaných stezkách a bez obav se rozhlížet po skanzenu mrtvé krásy, kterou mu Malick ukazuje. Jeho kamera však klouže po povrchu, nikde se nazastaví, nehledí. Nejde jí o dinosaury, mlhoviny, stromy či o prastaré jakožto mýtické. Místo toho se snaží zkonstruovat jakýsi vlastní hymnický übermýtus pokřesťanštělé Gaii/rajské zahrady (mýtus v Barthesově smyslu: "Nedefinuje se [mýtus] předmětem svého sdělení, ale tím, jakým způsobem toto sdělení vyslovuje") a všechno je pak pouze účelově předvedeno kvůli měřítku, aby takříkajíc srazilo na kolena a diváka manipulativně vykolejilo z jeho kritického uvažování (a jak píše trefně MarJel z opačného horizontu "v televizi nebo na počítači by Strom života nefungoval"). Malickovu filmu, byť to tak na první pohled nemusí vypadat, schází pokora. Pokora před věcmi světa, o které mu jde, které však v jeho podání vystupují zbavené svojí duše. - - - Pozn. 3: Pokud bych měl proti Stromu života označového poněkud nepatřičně za filmovou báseň postavit film z mého pohledu adekvátnější onomu slovnímu spojení, byla by to např. Smrt Marie Malibranové Wernera Schroetera. Oba tyto filmy jsou koncipované jako spojení obrazové a hudební složky, leč odvážnost a vizionářství Schroeterova snímku se pohybuje ve zcela jiných sférách. Stejně tak bych ale namátkou mohl uvést toto, toto nebo toto.(28.12.2011)
-
venus
33 let práce... neuvěřitelné... na jednu stranu jsem uchvácena alegorickou prosluněnou kamerou, ale značně zachmuřena stylizací lidství do jedné americké patriarchální rodiny, kde je otec generálem a matka němou utěšitelkou. Kdyby si Malick hned od počátku udržel nastavenou audiovizuální levitaci, mohli jsme hlasitě plesat. Ano, asi takhle nějak by se dal zachytit život, tak široce, tak neuspořádaně, tak krásně. Ovšem pominula bych právě tu humanitní složku, jelikož je troufalé a až urážlivé nacpat člověka do jedné fordovské rodiny. A není to trochu rouhání střídat evoluční záběry o vzniku života se životem represivní křesťanské rodiny? Bůh nebo Darwin? To je otázka, která ovšem není v dnešním vědecky orientovaném světě příliš výstižná a dostačující. Pro mě, jako pro ateistu, stála krása života ve stínu křesťanství a imperialistické morálky.(18.12.2011)
-
kinej
Chápu, že tenhle film asi není pro každého, ale s tvrzením, že je Strom života o ničem, nebo že je to poetické nic prostě nemohu souhlasit. Právě naopak. Film má ambici, a řekl bych že naplněnou, pojednávat o životě a jeho smyslu v takové šíři, jak to snad ještě nikdy nikdo nezkusil. I kdybych měl jen zběžně zmínit všechny konotace, která jsou z filmu patrné, vydalo by to na několikastránkovou esej. Vznik života obecně a následně vznil a vývoj života konkrétně, výchova, problematický vztah k otci, láska k matce, vyrovnání se vlastními city, ztráty víry a touha ji nalézt: to vše a mnohem je zde komplexně popsáno na ploše slabě přesahující dvě hodiny. Navíc za podpory kamery Emmanuela Lubezkiho, o němž bych se nebál říci, že slovo génius je opravdu na místě. Všechny ty záběry kamer z rodinného prostředí prohlubují naznačené emoce, ať již jde o strach z otce, výčitky svědomí atp. A společně s tím jde ruku v ruce střih, který z tohoto rozmáchlého pojednání činí ucelený opus. A samotřejmě aby mohy být táhle záběry tak působivé, musí mít co natáčet. Čímž jsem se dostal ke všeobecně vynikajícím hereckým výkonům, které ohromí především u dětí ale samozřejmě i představitelé dospělých rolí jsou fenomenální. A adekvátně kvalitní hudba.To vše dělá ze Stronmu života jeden z nejsilnejších filmových zážitků a dle mého názoru jde o nejlepší film Terrence Malicka (byť jsem neviděl všechny).(23.1.2012)
-
nunka
Chápem tých, ktorí odchádzajú počas filmu z kina, chápem aj tých, ktorí ho budú vynášať na piedestál filmovej poetiky a symboliky. Čím dlhšie nad filmom rozmýšľam, tým sa viac neviem zaradiť. Dôvodom je vypiplanosť vizuálnych scén z ríše prírody, rastlinstva a živočíšstva, ľudstva, astrálnych a astronomických sfér, ktorú miestami prestriedavajú momenty posôbiace neprofesionálne (dinosaurus pobiehajúci po hladine rieky, nasilu dorobený do obrazu, pohybuje sa po vode, ktorá sa s jeho pohybom nehýbe atď atď).. Ďalším je fakt, že mám rada filmy, kde si trochu potrápim "šedú mozgovú", ku ktorým tento film nepochybne patrí. Tree of life je o kontexte lyrických a filozofických pasáži, prelínajúcich sa ukážok zo sťaby prírodopisného dokumentu, kde sa v centre pozornosti rozvíja príbeh vzniku a rastu osobnosti človeka s jeho spomienkami, úvahami, životnými vzormi a sprievodcami. To je všetko pekné, ak sa príliš neuletí (mix mnohých symbolov v prepálenej stopáži). Film ma nenudil ani v jednej milisekunde, jeho prínos vidím v tom, že núti uvažovať a zisťovať si o ňom viac - to ma baví najviac...stále si však triedim myšlienky, čo tým chcel básnik povedať....podľa toho, čo som videla, chcel povedať len toľko, koľko si je každý ochotný po 139 minútach produkcie nájsť (a to je niekedy dosť riskantný proces) Rovnako pozitívne vnímam aj filozofický presah, ktorý film má, i napriek všetkým mínusom. Je to úvaha pre tých, ktorým sa chce uvažovať tak ako Malickovi ( napríklad v zmysle "Nie je ťažké v Niečo veriť, keď sa človeku darí...").(7.11.2011)
-
Jhershaw
Snesl bych hodinové drama o rodině (vývoj odboje kluka proti otci), snesl bych hodinový National geographic+Jurassic park, ale takhle dohromady to na mě bylo moc. Závěrečnou pláž bych vystřihl úplně.(12.7.2011)
-
Boogeyman
Hezky vypadající nuda.(20.2.2012)
-
Lavran
Minimálně od Tenké červené linie se Terrence Malick pokouší natočit film, který by připomínal řeku, který by plynul jako říční proud. Domnívám se, že Stromem života zašel v tomto směru nejdále. Stejným způsobem jako uspěl při vyjasnění odpovědi na otázku po bytí, uspěl i ve snaze najít nit souvislostí a rytmů, která propojí malé s velkým, minulost s budoucností, intimní s velkolepým. Intuitivní střihová skladba, kterou tvoří směs představ, vzpomínek a zdánlivě nesouvislých prostřihů na přírodu, a která se stala Malickovým režijním trademarkem, je ve Stromu života dotažena k absolutní dokonalosti. Dost možná máme čest s filmem, který na dlouhou dobu posunul impresionistický modus vyprávění k nejzazší hranici: na dosah životu, který oslavuje, do bodu, kdy se zdá, že film dýchá společně s námi… (více zde)(7.7.2011)
-
Legas
Možná až příliš otázek směřujících k Bohu, možná až příliš digitální, ale přesto magická, pomale plynoucí meditace a rodinný horor v jednom. Kdo není připraven na film Terrence Malicka, dostane ránu do koulí víc, než u jiných jeho filmů.(27.7.2011)
-
FlyBoy
[ArtFilmFest 2011, TN] Na rovinu-je to zaberačka, zdolávanie vyšších mét a zázračná trúfalosť. Kto vopred opovrhuje rozjímavými, komplikovanými a vrstvenatými záležitosťami na tejto adrese nemá čo robiť, pretože Terrence Malick neprihliada na nikoho predčasnú zaujatosť či inakší vkus a po šesť ročnej odmlke dáva do obehu "epickú symfóniu o nás-o živote". Obsahuje mnoho-vizuálnu/audiálnu hostinu, duchaplného strihača, abstraktný presah, osoh pre naratológiu a je: vchodom do prázdna, fontánou, domovom-je odyseou. A to nielen čo sa týka čiastkovej komparácie, ale aj javovej percepcie. P.S. Pohoršené odbavovanie sa na biblickom fundamente a autorskej zahľadenosti je síce pochopiteľné, ale ako apateista (=benevolentnejší ateista-áno aj taký existuje), ktorý takúto orientáciu tiež berie s rezervou si tentokrát nemôžem pomôcť-odkaz T.M. je argotický/veľkodušný/preúprimný a dá sa čítať rôznymi spôsobmi. P.P.S. Nezvyknem to robiť často, ale ak sa oplatí obetovať pár minút, tak určite pri čítaní tohto príspevku-rozhodne má niečo do seba a užívateľ Lavran u mňa bezpečne boduje...(26.6.2011)
-
Botič
Malick je filmovým Dantem Alighierim a jeho Strom života zas variací na Božskou komedií, kde se Terrence stává divákovím průvodcem po pekle velkého třesku, očistci v podobě lidského bytí a zaslouženém nebi. Staví se na rozcestí dvou cest - jedné božské a jedné přírodní, které se ve svém závěrečném aktu protínají a stávají se jednou jedinou. Zvláštní filmový zážitek, který dokáže stejným dílem fascinovat, i krutě uspávat. Hlavně nezapomeňte, jak to všechno začalo - Velkým třeskem. Intuitivní, pudobé a nečekaně haptické bez potřebné vnitřní provázanosti.(7.7.2011)
-
FateKEEPER
Narodit se, žít, být vychováván a vzdorovat. Růst. Rodina je Bůh, Bůh je rodina - proč? Neutečeš, patříš tam. Láká tě cesta přírody, avšak Bůh ti cestu milosti otevře, uvěříš-li mu. A Bůh není kostel, Buddha, egyptskej psohlavec ani Clint Eastwood. Jedinej skutečnej Bůh je poznání a vědomí sebe sama, pokora a odpuštění - to tu bude pořád. My ne. Dvě a čtvrt hodiny filmového vědomí pomíjivosti, které je nádherné a bezstarostné v momentě, kdy jsme všichni smíření sami se sebou a s nicotností naší existence v kolosu všeho existujícího (scéna vzniku je úchvatná). Život jde dál... Strom života je obrazově jeden z nejnádhernějších filmů posledních let - rozpohybovaná kamera, nevinné přírodní barvy a v neposlední řadě i krásní herci v doprovodu dokonalé hudby. Krása v každém okamžiku a pokud ve filmu uvidíte jen dvě hodiny dětí pobíhajících v trávě, má pro to Malick dokonalé alibi. Útočí na subjektivní pocity více než kdokoliv jiný a je si toho vědom. Věřící nejsem - ne ve všeobecně zažitém smyslu. Pokud z toho máte strach, film skutečně není náboženskou propagací; mnohem spíše je oslavou života a všeho duchovna, co v nás kdy bylo. Nějakýho toho Boha potřebuje každej z nás...(8.11.2011)
-
Ruut
já pochopil i dinosaura i záměrnou absenci (absenci?!?) příběhu ... jen existuje mnoho slušných filmařů, kteří podobné téma umí podat líp.(14.10.2011)
-
Radko
Mix National Geographic dokumentu a nedeľnej kázne takéto toho filozofujúceho kňaza, na ktorého omše sa chodí, lebo dobre rozpráva, vie vyjadriť i pochybnosti.(9.11.2011)
-
Vitex
Nádherná filmařina, něco naprosto nevídaného, intuitivně přesného. A všechna čest, vyjít v takovém stylu s něčím tak osobním. Je to důležitý film, potřebný, ale aby pro mě byl opravdu velký, musel by se odvážit za hranice jakési "maximální křesťanské korektnosti".(22.7.2011)
-
Sobis87
Nikdy jsem nečekal, že to napíšu, ale moje oblíbená Fontána v porovnání s tímto kolosálním dílem najednou působí jako pouhé špitnutí - jen opatrně (a možná přímo nejistě) vyslovená myšlenka, možná i dvě. K Malickovi jsem vždycky choval velkou úctu a do Stromu života jsem tak vkládal nemalé naděje. I tak mě však výsledná podoba filmu doslova odzbrojila, a to na všech frontách. Můžu se rozplývat nad Malickovou precizní režií a a způsobem, jakým vnímá svět. Můžu sáhodlouze vychvalovat skvostnou a velmi progresivní kameru Emmanuela Lubezkiho (Nový svět, Potomci lidí, Ali...všechno prostě boží), kterého očividně s režisérem pojí silné umělecké pouto. Můžu pět ódy na všechny herce (na všechny, bezezbytku!!!), v jejich filmových charakterech pulzuje ryzí život. Můžu žasnout nad famózní střihovou skladbou a do nekonečna se divit, jak něco tak květnatého (myšlenkově, tematicky, vizuálně,...) vlastně může tak pevně držet pohromadě. Můžu toho tady napsat opravdu spoustu, ale pravda je taková, že zážitek, který jsem si ze sledování Stromu života odnesl, se takřka nedá popsat. Dokud neuvidíte, nepochopíte. ____ Zároveň však chápu všechny ty negativní reakce, neboť Malick po Tenké červené linii a Novém světu se už zcela odpoutal od zažitých vypravěčských postupů a stvořil velkolepou avantgardu, dílo, které mnohdy zcela ignoruje v průběhu desetiletí ustálené filmové postupy a využívá možností filmu zcela po svém. Intuitivně a přirozeně. Strom života nemá za cíl vyprávět kontinuální a jasně definovaný příběh, tohle opravdu není jeho cílem Pravda je taková, že příběhů se v něm odehrává stovky, akorát že některé z nich trvají několik desítek minut (příběh stvoření života) a jiné zase jen pár vteřin (příběh o usmíření manželů=z kontextu vytržená scéna hádky/střih/několikavteřinový záběr na matku s novým, drahým náhrdelníkem, atd.), a nejsou to polopaticky vyprávěné příběhy, jaké nám vypráví Hollywood. Strom života je především pak impresionistickým dílem, které, troufám si říct, NABÍZÍ PRO KAŽDÉHO SUBJEKTIVNÍ FILMOVÝ ZÁŽITEK, NEBOŤ JEHO CÍLEM JE PROSTŘEDNICTVÍM VYOBRAZOVÁNÍ A KOMBINOVÁNÍ RŮZNÝCH FRAGMENTŮ Z ŽIVOTA NAVODIT URČITÉ POCITY A VYVOLÁVAT VZPOMÍNKY - ZE SLEDOVÁNÍ STROMU ŽIVOTA SE TAK MŮŽE STÁT VELMI OSOBNÍ ZÁLEŽITOST...POKUD SE TEDY DIVÁK PODVOLÍ. Jako příklad bych uvedl scénu, kdy se všichni tři bratři vydají s matkou do města, kde potkají postiženého muže a několik strašidelně působících kriminálníků - tato scéna ve mně právě díky Malickovu umění vyvolala ty samé pocity, co mají děti, když jednou konečně opustí důvěrně známé prostředí domova a v otevřeném světě najednou narazí na něco nezvyklého, co nabourá jejich dosavadní vnímání (dále např. scéna jejich prvního setkání se smrtí...).______ Strom života je opravdovým unikátem na poli kinematografie (aspoň tedy v rámci dlouhometrážní tvorby), který od diváka žádá, aby se oprostil od zažitých představ o filmu a vyprávění obecně. Nechci dělat ukvapené závěry, ale tohle by mohla být NOVÁ VESMÍRNÁ ODYSEA, čemuž nasvědčují i rozporuplné divácké reakce.___ P.S.: Jsem ateista, praktiky církve se mi příčí a zbožňuju Nietzscheho, ale se spirituální rovinou filmu jsem neměl nejmenší problém, neboť je otevřen volným interpretacím a nijak nepropaguje náboženství. Toleruje jak evoluci, tak i náboženskou víru. Já si si prostě vybral to své, a tak mezi mnou a tvůrcem nedošlo k žádnému konfliktu.___P.S.S.: A ano, i já jsem byl nucen v kině trpět primitivní výlevy nedozrálých kok*tů, kteří buď vůbec nevěděli, na co jdou, anebo se prostě jen vydali do společnosti za účelem hlasitého maštění ega. Anebo obojí dohromady. Díkybohu docela brzy sami sebe unavili anebo rovnou odešli.(27.7.2011)
