Kanibalové

Obrazově - narativní experiment, který je snadné zavrhnout pro jistou samoúčelnost ve vypovězení až nehorázně triviální myšlenky, ale předně je třeba si uvědomit, že Cannibal Holocaust není filmem, který kdy měl nebo bude mít v úmyslu zpovídat se široké divácké obci a deklamovat své poselství na úkor své, pro onu širokou obec většinou barbarské a nic neříkající obrazové formy. Ne - Cannibal Holocaust je minimalistické a až na dřeň osobité filmové dílo, sebevědomý zprostředkovatel "skutečného příběhu" natolik skutečným způsobem, že dalece přesahuje rozměr všeobecně přijímaného charakteru filmové výpravy a stává se nejen kontroverzním a po zásluze slavným dílem, ale i unikátní sondou do zvrácené filmařské duše, v níž bude mít jista fanouškovská squadra včetně mě vždy co nového a znepokojujícího nacházet.... Přesto hodnotím záporně, jelikož nastavená míra brutality sice přesně zapadá do celého schématu a hanět její samoúčelnost je v tomto ohledu naprosto absurdní, ale absolutní nezájem a nulovou emocionální odezvu směrem k postavám nebo navazujícímu dění, které jsem v celém průběhu nepřetržitě (ne)pociťoval, je v případě tohoto snímku pro jeho tvůrce stejná prohra, jako u filmů Davida Lynche to, že je plně pochopíme :)) (01.01.2013)

Maximální ubohost a prasárna, která nikdy neměla spatřit světlo světa, a když už se tak stalo, mělo se s ní urychleně naložit jako s nebezpečnou chorobou (a ne to ještě protlačit na volný trh). Volit snímek, vůči kterému pociťuji největší nenávist, padl by los právě na Kanibaly. Zneužívat totiž rádoby poselství za účelem demonstrace těch největších zvrhlostí planety (zabíjení zvířat je silné kafe!) je samo o sobě volňáskem do psychiatrické léčebny. A to podotýkám, že se ani v nejmenším nepovažuji za druh člověka, který trpí fixní ideou o samojedinosti a správnosti Západní životní filozofie. Laciné, primitivní, zvrhlé. Fandové ať si mne za to třeba sežerou! (15.06.2008)

Tahle devadesátiminutová brutalita se navenek snaží v divákovi vzbudit dojem, že nese nějaké poselství. Ve skutečnosti toto bohulibé poselství - poukázat na temnou stránku člověka a na ostudnou komercionalizaci násilí - je jenom pouhou záminkou k tomu, aby nám Deodato mohl ukázat ten nejtvrdší snuff spáchaný na zvířatech, který byl kdy v hraném filmu k vidění (milovníci želv, tohle si raději nepouštějte) a nesmírně autentickou formou zobrazit prasárny (jinak se to nazvat nedá), které páchá člověk na člověku. Míra autenticity je tak obrovská, že jsem během sledování byl na pochybách, jestli je to skutečně jenom hrané (u těch zvířat ale ne, tam to jsou skutečně mordy v přímém přenosu). Celkové resumé: velmi umně natočená nechutnost, která se tváří hlubokomyslně, ale já jí to nebaštím. (25.09.2003)

To je skutečný filmový humus. Nejsem zrovna nijak pruderní ani útlocitný, ale Kanibalové jsou přesně tím filmem, který otevřel dveře dnešní postmoderní touze šokovat za každou cenu a pakliže tvůrce postrádá relevanci a hodnotu v obsahu svého díla, nahrazuje neexistující kvalitu své výpovědi šokem a strhnutím mediální pozornosti. Viděl jsem tenhle film už dávno a tehdy mi přišel jenom odporný. Uběhl ale nějaký čas a následovníci Cannibal Holocaustu (už jen ten název je tak primitivně laciný a za každou cenu rádoby senzační) se začali drát z přítmí nezájmu béčkových (chce se mi spíš napsat céčkových) projekcí do hlavního mainstreamového proudu - dnes je každý druhý americký horor plný podobných nechutností jako zobrazovali Kanibalové. Doba přitvrdila a divácká percepce si holt žádá čím dál silnější a drsnější podněty. Otázka je ale, zda je to dobře? Nebojíte se, že při běžném sledování takovýhle filmů za chvilku citově vyhoříme? (píši to s vědomím, že je nutno rozlišovat, vysoce třeba oceňuji kontroverzně obdobný Kubrickův Mechanický pomeranč či Pasoliniho 120 dnů sodomy...) (07.07.2007)

I z hnusu tělního marastu bez duší povstalo dílo opředené mýty a skandály, které mnohé z videorekordérů hltaly, očekávaje neočekávané. Právě ona skandální pověst, ten opar, který se u Cannibal Holocaust drží, jak mouchy nad latrínou, vyplynula mi na mysli, když jsem třímal konečně v rukou tohle DVDčko. Dílo samotné se dá rozdělit do několika etap, bez horských prémií vkusu, mezi kterými se prolínají prvky dobrodružného filmu, pokusů o horor (tohle bych dal do hybridně gigantických uvozovek), střepy z řadového porna a kořením v podobě snuff otevřených záběrů. Jednoznačný záměr být nej, ať už nejpřímočařejší nebo nejautentičtější, je patrný ve stupňování krvavých a brutálních dávek. To samotné však bez jakékoliv atmosféry, surové a v jistém smyslu, díky prostředí Kolumbijské džungle, lehce barvité. Ovšem něco mi přeci jen vehnalo husí kůži v záda a to hudba Rize Ortolaniho. Stále se opakující smyčka doprovázející všechny vyhrocené či drsné scény se překvapivě, postrádaje jakoukoliv razanci a naléhavost, svým znepokojivým, hořkosladkým nádechem zažírá pod kůži a ještě dlouho po projekci zní v uších, v mysli. Ruggero Deodato natočil film, jehož umělecká hodnota je prostě nulová, pseudodokument s nijakým příběhem, mizernými hereckými výhony, ale přesto jde o film, jenž se zapsal do dějin kinematografie, potají kolujíc za plentami prvních videopůjčoven. Pro mě to však bylo obrovské zklamání, ať už co se dostání pověr týče, tak hlavně k té naprosto okaté sázce překovat morální a etické hranice na úkor oné naprosté autentičnosti. Nenechám se tedy oblbnout tím prvním a při hodnocení vsázím na to druhé. Tohle vám soudruzi nežeru! [3/10] (22.06.2006)