Jde o život, tak k čemu jsou předsudky a stud.
Příběh padesátnice Maggie, která se jednoho dne nechá zaměstnat v nočním klubu londýnského Soho. V zoufalé snaze získat peníze na operaci vážně nemocného vnuka přijme práci, nad níž by se dosud při pouhé zmínce zarděla studem.
Pozoruhodné šansoniérce a herečce Marianne Faithfullové je v romantické tragikomedii neméně skvělým protihráčem kusturicovský herec Miki Manojlović, jehož na první pohled hochštaplerský majitel klubu začne díky odzbrojující přirozenosti stárnoucí ženy znovu vnímat hluboko zasuté city.
Bizarní idyla nově nabyté Maggiiny existence končí okamžikem, ... (zobrazit celý text)
Irina Palm je příběh o Maggie, která se kvůli drahé léčbě nemocného vnoučka tak dlouho honila za penězi, až je dohonila a to doslova a mě si ta ženská, která pochopila, že na jemnocit není čas ani prostor, získala. Vzala svým rozhodnutím do rukou osud všech zúčastněných včetně sebe, aniž to předem tušila. Ztratila jen to, co nestálo za slzy, a získala mnohé - něco z toho asi poprvé v životě. Prosté na podívání, bohaté na pocítění.
Tvůrci očividně potřebovali film natáhnout přes sedmdesát minut a to i za cenu nehezké podpásovky, kterou jsem v závěru musel pár minut rozdýchávat (nečekaně otevřený konec mi vrátil dech). K přesvědčivosti na druhé straně vydatně přispívá výtečné herecké obsazení. Faithfullová mnohdy pouhým pozvednutím obočí dokáže dát najevo stovku dojmů a pocitů. Jakoby přesně vystihla Maggiinu povahu, s její minulostí (v podstatě zpackaný život), přítomností (zpola příjemné zpestření a znovunabytí ztraceného sebevědomí) i možnou budoucností (vztah, který snad přetrvá). Její mužský protějšek, Miki Manojlovic, v roli šéfa nočního podniku Mikiho se důsledně vyhýbá klišé, k nimiž podobná postava vybízí. „Měl by ses víc usmívat“, ponouká ho Maggie a těžko si pro něj v té chvíli představit vhodnější partnerku. Jak známo, protiklady se přitahují a již dlouho jsem s podobnou chutí neposlouchal společné dialogy dvou herců. Režisér německého původu Sam Garbarski svým autorským filmem nelamentuje jenom nad situací v Británii. Z koprodukce Francie, Belgie, Německa, Lucemburska a Velké Británie vzešel kromobyčejně obyčejný a přesně mířený políček kapitalismu. Tento formálně strohý snímek s jednoduchým hudebním motivem neobvyklým množstvím postmutnělých zatmívaček je především svědectvím o tom, k jak vyhrocenému jednání někdy nutí život v materialisticky orientované společnosti. 80% Zajímavé komentáře: Renton, Tomco
Scénář: Philippe Blasband, Sam Garbarski, Martin Herron ..
Irina Palm, jeden z mnoha restů Karlovarského filmového festivalu, který se zpožděním doháním díky současnému uvedení do širší kino distribuce. Právě z tohoto restu se vyklubala opravdu zajímavá podívaná. Pro zdraví a štěstí dětí je třeba (se) honit a to někdy i do důsledků. Pozvolné vyprávění o osudech členů jedné rodiny se díky výtečné hudbě podmanivě vleče a dává vyniknout tu vážným tónům, tu slastně odlehčeným až pronikavě vtipným. Z postav mne více než Irina zaujal bordelpapá Miki, který vzhledově i podáním dosti připomíná Walter Matthau v nejlepší formě. Luisa (Dorka Gryllus) mohla také dostat o něco více prostoru nebo alespoň dotažení její vedlejší linie. To je ale jen drobnost. Jinak to bylo opravdu jemné .. ehm jemná podívaná.
Britské sociální drama křížené s kontextově skutečně velmi bizarní romancí. Film ve své podstatě příliš depresivní, odkazující k faktu, že lásku lze najít skutečně všude, což je v jeho vyznění snad jediný pozitivní fakt. Irina Palm ovšem především analyzuje otázku, co je to vlastně mateřská oběť a v tomhle záměrně extrémně zvoleném případě lacině nemoralizuje a nechává divákovi prostor k přemýšlení a k zaujímání stanoviska... Bezesporu zajímavý film...
Tak tedy napodruhé... Zpočátku jsem měla s tímhle snímkem opravdu problém. Nemohla jsem se vžít do děje, vcítit se do dramatického přemáhání se Maggie a Marianne Faithfull jsem prostě nevěřila. Postupně se ovšem příběh rozjel trochu jiným směrem a já začla vnímat emoce. A opravdu se mi to líbilo... Tahle Maggie není jen tak obyčejnou babičkou, ale je obětavou ženou, která překročila vlastní hranice morálky. Ale jen o tohle tady nejde... její syn také překročil horu předsudků, aby pochopil, pro koho to dělá. A její šéf Miki se na ni podíval trochu jinak, než jen jako na "byznys"... a dále se zde odehrávají další scény, jako jsou pohoršené pohledy jejich "kamarádek", ztráta práce chudé Louisy, pochopení její snachy, smíření s věkem... Zpočátku nezáživný film se "prohonil" k výbornému dramatu z prostředí londýnského Soho až k mému nitru.
Asi jsem viděla jiný film. Nedokázala jsem povznést nad monotónní hlas hlavní hrdinky a pár logických chyb v příběhu. Ani výpadek v titulcích na disku od FilmX dojmu nepřidal.
Námět sám o sobě mi připadal trochu nanicovatý. Dobrý tak akorát k naplnění dávno známých schémat. Stačí se podívat na filmografii Mikiho Manojloviće a v roce 2007 ho objevíme ve dvou nápadně podobných úlohách (ta druhá v Golubovićově filmu Klopka). "Babička v bordelu" mi zní trochu trapně a rádoby atraktivně. Nicméně třeba právě Manojlovićova účast mě ujišťovala, že úplná katastrofa to nebude. A hle, ono je to přímo dokonalé! Je to tak civilní a decentní a zároveň tak pubertálně obscénní, že prostě nechápu, jak toho tvůrci mohli docílit. Tragika a komika se vůbec netluče, nevidím jediný zádrhel. Stoprocentní spokojenost.
Po emocionální stránce hodně silný, hluboce lidský snímek. Jde v podstatě o komorní drama ženy, která se rozhodne pro velkou osobní oběť ve snaze pomoci umírajícímu vnukovi a začne pracovat v erotickém průmyslu. Místy úsměvné, místy smutné, ale nikdy ne lacině sentimentální a citově vydírající. Velmi slušně zahrané, s přiměřenou stopáží a po stránce scénáře uvěřitelné. Jeden z těch nenápadných, ale kvalitních filmů, které utkví v paměti. Celkový dojem: 80 %.
42nd KVIFF 2007 - HORIZONS - Horizonty - Vůbec mě tento film nelákal a strašně dlouho jsem ho odkládal. Proč? Snad nevýrazným obalem na DVD, který mě odrazoval nebo spíše odpuzoval. O to větší překvapení, protože tento film byl opravdu skvělý... Vřele doporučuji :-) - 12. 1. 2010 - 80%
Mám ráda filmy, které mě nutí k zamyšlení. Ano, všichni rádi tvrdíme, jak bychom pro své děti a nejbližší byli schopní nejvyšších obětí, ale co když se ukáže, že zemřít je mnohem snazší, nežli odhodit sebeúctu? Ale pokud by Irinina snaha nebyla zbytečná, pak i ta třešinka na dortu v podobě měkkosrdcatého majitele nočního klubu s tváří Mikiho Manojloviće by mohla chutnat dokonale.90%
