Toy Story 3: Příběh hraček

Příjemné překvapení, které by se nekonalo, kdyby se venku tak strašně nerozpršelo a my nezapadli do kina na první film na programu... :-) Aniž bych zacházel do hlubších detailů, vypíchnu jen některé postřehy: Především trojka Příběhu hraček není filmem pro děti, ale spíš pro ty, kteří byli dětmi v době premiéry jedničky. Vícevrstnatost příběhu, jež zahrnuje odkazy na popkulturní fenomény či principy totalitarismu, unikne chápání malého dítěte, zato vyvolá salvy smíchu u 20ti a více-letých. Lehký nádech sentimentálního vzpomínání na vlastní dětství a částečná identifikace diváka s dospívajícím Andym je dalším vodítkem k této doměnce. Hračky pochopily tento neodvratný vývoj a i okolnostmi byly přinuceny k boji o holé přežití. Pobyt ve školce, v níž hračkám vládne Mazel, se ukáže být nešťastným vyústěním a lehce předvídatelný konflikt s novým prostředím je bohatou živinou pro gradaci velmi napínavého příběhu. Ten je vyprávěn s obdivuhodnou lehkostí a jiskrou - Např. úvodní výlet do imaginárního světa dětských her a následný střih na dospělý pohled na hrající se děcko je kouzelný. Pixar ukázal, že i v současné době zaplavené oceánem víceméně zbytečných animovaných filmů lze vyprodukovat svěží animáč, který je vtipný a troufám si tvrdit, že v mnohém překoná i své dva předchůdce. Inteligentní oddechovka. (07.07.2010)

Kdepak asi skončily moje hračky z dětství? Loni jsem se rozloučil s jednou z posledních, medvědem, kterého jsem dostal cca před 40 lety. Byl už notně vypelichaný a poškubaný. Zvěčnil jsem si jej foťákem na památku a pak... jsem ho opustil. Vlastně až do tohoto filmu jsem si to ani nijak neuvědomoval, ale teď si říkám: Neublížil jsem mu? Ty auta na dálkové ovládání, co mi leží ve sklepě prostě musím znovu zprovoznit a dám je na hraní svým klukům. A budu hlídat, aby s nimi zacházeli s respektem. (Ano, není to přímo komentář k filmu, ale spíše komentář k mým pocitům po jeho shlédnutí. Už holt stárnu a měkkosrdcatím. :-( ) (20.03.2012)

Když jsem byla malá první Toy Story se mi líbilo, o fous lepší dvojku jsem přímo zbožňovala a zbožňuji dodnes... A tak není divu, že jsem si zejména z nostalgie,zašla na bohužel poslední dobrodružství mých oblíbených hrdinů ve trojrozměrném formátu. Je mi nesmírnou ctí prohlásit že Pixaři to znovu dokázaly. Sedí už několik let na trůně mezi studii a myslím že tak pěknou řadu let ještě poposedí,a není to jen po stránce technické. Dokáží umně probudit dojetí při kterém nejedno oko zůstane suché v divákovi bez rozdílu věku.V každém z nás přeci kousek dítěte ještě přežívá, vzpomenout si na svoje oblíbené hračky které mohou mít svou duši a kde teď asi jsou? Nad touhle otázkou se mohou zamyslet dospělí a teenagery. A děti? Pro ty platí ponaučení že si svých hraček mají více vážit. Jak už jsem napsala, každý si kousek něčeho najde. No, a konečně k samotnému dílu: Toy Story 3 je rozhodně nejtemnějším dílem z trilogie o hračkách, přes to se v něm najdou všemožné vtípky, odkazy na různé filmy a pár velmi humorných situací, za zmíňku stojí např. gagy dvojice Barbie a Kena nebo scénky Jessie s horkokrevným Bazem Rakeťákem. A nebyli by to Pixaři kdyby nechytli za srdce, ukápla mi slza když Andy daroval té malé hočičce své hračky... Toho koho tohle nedojalo, podle mě má srdce z kamene. Pixar uzavřel triogii o Toy Story velmi důstojně, ale i přes to mi budou chybět. Skrátka- Do nekonečna a ještě dál! (27.06.2010)

Nejpůvodnější kus Pixaru přišel i potřetí, poprvé způsobil revoluci, potřetí je zase krapet bližší dospělému publiku. Nastavovaná kaše se nekoná, místy na nás mrká nostalgie, spousta odkazů a narážek, jindy se ocitáme v až hororově stylizované školce (to už si myslím bylo pro pěti- nebo šestileté děti moc), přesto nás tyhle plastikové hračky dokážou spolehlivě dojmout. Týrání Kena úžasné. Samozřejmě nejen to!! (04.08.2016)

Technicky je Toy Story brilantní. Co se práce s emocemi týče, nemá Pixar konkurenci. Způsob, jakým dokáže DĚSIT skrze věci na první pohled roztomilé je až zarážející a skutečně strašidelný. Je dojemné, jakým způsobem se tvůrci dokázali po patnácti letech vrátit tam, kde začínali. Co je to ale platné, když příběh stojí za starou bačkoru a bez zjevné logické návaznosti je jen poskládan z různých scének, z nichž některé jsou brilantní a mají svoje místo (retrospektiva růžového medvěda), jiné jsou velmi zábavné, ale v příběhu nemají co dělat (Ken ukazuje Barbie svůj šatník). Výsledkem je prazvláštní paradox, kdy jsem odcházel z kina dojat, rozněžněn a naplněn a přitom zklamán a lehce naštván... A doteď jsem se nedokázal rozhodnout, které dojmy ve mě převládají... (06.08.2010)