Černá labuť

Velká nafouklá bublina, která se v podstatě smršťuje do několika základních psychologických pouček, a to že potlačovaná ženská sexualita je prevít a nejedné holce z toho už hráblo, že souboj ega a alterega bývá občas těžkým oříškem pro mladé lidi a že zničit falešné svědomí je jako zabít matku, což je samozřejmě pro člověka dost obtížné, proto raději sebepoškozuje sebe ... Nic víc v tomto filmu není, o nic víc zde nejde, žádné úžasné vyvrcholení, žádná úžasná myšlenka, Ameriku Aronofsky rozhodně neobjevil a tak jsem se koukal skoro dvě hodiny na baletní tanečky, které mne po pravdě moc neberou. Hvězdičku navíc dávám za špičkové herecké výkony všech zúčastněných ... ale jako celek je film pouze nevýraznou nudnou záležitostí ... (26.12.2010)

Ačkoli se Černá labuť zdá být uhnětena ze stejného těsta jako Wrestler, je to pravda pouze na půl. Ano, povrchově to celkem sedí - pojetí je vlastně podobné, intimní kamera na tělo, nemilosrdné detaily, dlouhé tracking shoty, výjevy mrzačení ve jménu pošetilé touhy (opět je to touha vyjádřená burácejícími davy). Nelze ale přehlédnout, že Černá labuť je v jednom důležitém ohledu film Wresterovi protikladným. Zatímco Wrestler byl filmem, kde nitro hrdiny zůstávalo skryto a šlo o až dokumentární záznam pozvolné zkázy, v Černé labuti je všechno vnějškové, bolest se vepisuje do hororově expresivních scén, hrdinčiny psychózy jsou až "freudovsky" zesílené a akcentované různými snovými chimérami. Všechno, co je uvnitř se děje zároveň navenek a divák je tak lapen v osidlech nespolehlivého vypravěče. Kde končí skutečnost a začíná Ninina fantaskní projekce je občas složité dešifrovat. Některé scény jsou až podezřele konvenční (dobře je to vidět na všech těch hororových lekačkách a zjeveních) a nemohl jsem se zbavit dojmu že pro všechen mutující povrch uniká Aronofskému to, co ve Wrestlerovi nebylo vidět, přesto to bylo až fyzicky cítit - intimní rovina bolesti "z touhy" vedoucí k závěrečnému velkolepému gestu sebezničení. Labuť je v závěru takřka antická, ale ani zdaleka mě nezasáhla tak, jako Randyho poslední "ram-jam". Všechno je tu na svém místě (famózní kamera, zničující Natálka i skvostný hudební doprovod), přesto se extáze nedostavila. Myslím, že Aronofský dokázal v minulost jít hlouběji - i bez teatrálních rekvizit. (17.01.2011)

Černá labuť je spíše černou kometou, která na konci roku ozářila filmové nebe a za pět minut dvanáct zachránila jinak průměrnou sezonu. Darren Aronofsky přináší další střípek do své skládačky lidských závislostí a jeho režijní styl se stále vyvíjí. Intenzivní deprese a paranoia z Pí a Requiemu s zneklidňující kamerou z Wrestlera ještě prohlubují potlačovanou sexualitu a touhu uspět baletky Niny. Tu famózní Natalie Portman obdařila krásou, potřebnou křehkostí a ve správný moment také naprostou změnou chování. Všechny složky se výborně propojují a podporují, takže příběh o baletce, která se stává svou vlastní postavou, získává netušeně mrazivou atmosféru a graduje do závěru, který málokoho nechá klidným. Co dál? Ignorujte to číslo vpravo nahoře a nenechte si tenhle film zkazit. Za žádnou cenu. A teď si jdu zamluvit lístky na balet... PS: Darren nabral směr "nový Polanski"? V porovnání s Repulsion působivější a divácky atraktivnější. (24.12.2010)

Byl jsem z toho nervní. Neustále koukat na vynervovanou Natalii Portman, jak se hroutí a pseudohororově to kupuje nebylo úplně příjemné. Film klade důraz na ženskou (nejen) hygienu rozměrů až eyeswideshutovských a někdy to není pěkný pohled. Vždycky jí tam něco krvácí u umyvadla, nebo jí zas psychomatka stříhá nehty, nebo má halušky a ke konci jsme se už s tátou smáli, co se jí zase stane. Konec byl ovšem strhující a celý film je díky mnoha baletním scénám opravdu estetická podívaná. Chápu, že to byl asi záměr udělat divákovi ten zážitek trochu nepříjemný, aby se vcítil do její postavy, ale já dám vždycky přednost příběhově pochopitelnýmu zkrachovalýmu wrestlerovi, před zadaptovanou multivýznamovou psychobaletkou. A největší ovace si stejně zaslouží Čajkovskij a jeho nesmrtelná hudba. (25.12.2010)

Pre Aronofskeho znova studia dichotomie "posadnutost-zavislost", znova v odlisnom zanrovom usadeni a znova je to vyborne. Pouzitie zrkadiel ako reflexnej plochy zneistujucej uhol pohladu i vyznamovu rovinu skutocnost-predstava nie je samozrejme ziadne novum, ale vo filme je plne funkcne a tym pre mna aj opodstatnene. Najviac ma fascinovala gradacia pribehu a hlavne skvelo namixovana ruchova stopa, ktora film robi intenzivne fyzickym, transgresivne prenasala do mojho vedomia premenu hlavnej hrdinky ako i kazdy pohyb sprevadzany zachvevom neistoty, bolesti ci utrpenia. A stale dufam, ze Aronofskeho vlastna "posadnutost-zavislost" na filme bude raz vyuzita aj pri spracovani romanu Theodora Roszaka s nazvom "Flicker", pretoze filmova adaptacia tejto knihy je reziserovi sita na telo. (23.12.2010)