Černá labuť

Z malé šedé frigidní myšky, maminčina mazánka, ustrašené dívenky se má stát „královna“. A kdo jiný ji dokáže proměnit než Aronofsky. Ve spolupráci s Natálkou je úspěch zaručen. Ale nevzali si na sebe velký sousto? Atmosféru pan režisér umí navodit, Natalie dokáže strhnout veškerou divákovu pozornost, jenže mě se v hlavě pořád hlásí ALE. Neustálé vystrašené oči naší baletky dokáží unavovat, pozvolné tempo odstřelí rychlý lépe vystihující přeplácaný konec a „pointa“ je pro mě neuspokojující. I když závěrečné představení bylo excelentní. Druhá projekce mě pravděpodobně nemine. (31.12.2010)

Film, jakožto fůze mnoha druhů umění v té nejčistší podobě. Skloubit tolik uměleckých směrů (herectví, balet, taneční choreografie, hudba klasická a moderní od klasické k nerozeznání, vyprávění klasického příběhu a vyprávění příběhu který je k předchozímu metaforou) je skutečný kumšt a umělecký vrchol, jehož v historii zatím mnoho lidí schopných nebylo. A Aronofsky tak definitivně potvrzuje svoji pozici nového Kubricka. Černá labuť je odvážná, křehká a zároveň drsná a nekompromisní... A na každý pád fascinující... (24.02.2011)

Důsledná analýza rozštěpu osobnosti, jehož katalyzátorem je jednak touha po dokonalosti, ale i vlastní matka a samotný hlavní baletní part, kdy se potřeba předvést dvě diametrálně odlišné figury jeví jako nutnost. Naprosto famózní je kamerová práce (četné zabírání Niny zezadu jako aktu možného božského zásahu, symbolika bezbrannosti), kamera je často v centru dění, stává se druhým aktérem baletního představení a divák má možnost zažít opravdovou tělesnost baletu - od dob Zuřícího býka jsem snad nikdy nebyl tak vtáhnut do samotné akce (box/balet). Sugestivní je také sžíravá a vskutku symbolická proměna hlavní představitelky spolu s postupujícím studiem role Labutí královny. Co mi naopak vadilo, a hlavně kvůli čemu nemohu dát filmu absolutní hodnocení, je až přílišná chtěnost, až přílišná honba za dokonalostí - ta Niny/Natalie Portman je dokonalá (za několik posledních let snad nejlepší ženský herecký výkon a bez debat naprosto zasloužený Oscar), ale ta Aronofského není v mých očích úplně uvěřitelná (hra pohledů/zrcadel, všechno působí umělecky, až francouzsky, což je pro mě víceméně synonymem artu). Další věc je, že ono sofistikované zaobalení nezakryje fakt, že podobný koncept/námět byl viděn už ve spoustě filmů a vnímavý divák odkryje nijak složitou pointu během několika prvních málo minut. Kalkul, který Aronofskému dokonale vyšel, ale na mě nezapůsobil tak, jak asi měl. (28.02.2011)

Geniální nebo vypočítavé, já v tom nenašel žádnou špičkovost. Je pravda, že Aronofsky zajímavě zapracoval se stresem hlavní hrdinky, proměnou, s kontrastem křehké krásy a temného neznáma. A je to jeho gala představení, stejně jako Natalie Portman. Sám jsem po celou dobu vydržel v zájmu, chvílemi i napjatý, závěrečné Labutí jezero bylo slušně intenzivní. Ale ve výsledku se to obešlo bez emocí a ten film mi přišel přesně takový, jakou byla jeho hlavní hrdinka, tedy profesionálně precizní, ale jinak zoufale vášní prostý. Wrestling mi byl bližší. (P.S. Uznávám, že DVDscreener nebyl nejlepším zdrojem, ale nemyslím, že by nějak ovlivnil počet hvězd.) (24.12.2010)

Pre Aronofskeho znova studia dichotomie "posadnutost-zavislost", znova v odlisnom zanrovom usadeni a znova je to vyborne. Pouzitie zrkadiel ako reflexnej plochy zneistujucej uhol pohladu i vyznamovu rovinu skutocnost-predstava nie je samozrejme ziadne novum, ale vo filme je plne funkcne a tym pre mna aj opodstatnene. Najviac ma fascinovala gradacia pribehu a hlavne skvelo namixovana ruchova stopa, ktora film robi intenzivne fyzickym, transgresivne prenasala do mojho vedomia premenu hlavnej hrdinky ako i kazdy pohyb sprevadzany zachvevom neistoty, bolesti ci utrpenia. A stale dufam, ze Aronofskeho vlastna "posadnutost-zavislost" na filme bude raz vyuzita aj pri spracovani romanu Theodora Roszaka s nazvom "Flicker", pretoze filmova adaptacia tejto knihy je reziserovi sita na telo. (23.12.2010)