Trilogia II: I skoni tou hronou
La polvere del tempo
La Poussière du temps
Пыль времени
Prach času
Dust of Time, The
Režie:
Theodoros AngelopoulosKamera:
Andreas SinanosHudba:
Eleni KaraindrouHrají:
Willem Dafoe, Bruno Ganz, Michel Piccoli, Irène Jacob, Christiane Paul, Alexandra Maria Lara, Valentina Carnelutti, Nenad Lucic, Reni Pittaki (více)Obsahy(1)
Pan A. – americký režisér řeckého původu se vrací do filmových studií v Římě, aby dokončil natáčení filmu, které z neznámého důvodu přerušil. Hlavní hrdinkou je žena, jejíž příběh je inspirován osudem režisérovy matky. Až do konce svého života miluje dva muže, kteří jí lásku opětují. Postavy ve filmu se navzájem ztrácejí a znovu nalézají, míjejí se v čase, prostoru i v běhu nejdůležitějších událostí druhé poloviny 20. století: na Sibiři, v severním Kazachstánu, Itálii, Německu i Americe. Od smrti Stalina přes aféru Watergate a válku ve Vietnamu až po pád berlínské zdi, začátku nové éry i traumatického odmítnutí snů o lepším světě na přelomu tisíciletí. Jako ve snu si A. vybavuje lidi a příběhy minulosti, které je nucen znovu bolestně prožívat. V prázdných berlínských ulicích na úsvitu 21. století se bezhlučně snáší sníh na dobu minulou, přítomnou i na celý okolní svět. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (13)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $433,937║ ()
V jednotlivých scénách inspirativní ale v celku to prostě nefunguje. Angelopoulos zašel svým "artistním" stylem až za zdravou mez, kdy je každý obraz příliš chtěný a příliš nereálný, aby dovedl diváka k nějakému vyššímu zážitku... A navíc vypráví tak chaoticky, že se v tom orientovat, zabere hodně, hodně práce. Více v recenzi na indiefilm.cz. ()
Neživotné umění. Řím, Kazachstán, Berlín, Sibiř, Amerika, Kanada, přítomnost, minulost, minulost částečně jako vzpomínky i jejich filmový záznam. Po chvíli mi přestávalo dávat smysl, kde a kdy to vlastně jsem. O minulosti jsem si myslel, že tam lidé mluví tak strašlivě šroubovaně a pateticky, protože hlavní hrdina natočil špatný film. Pak jsem si všiml, že i v přítomnosti lidé vypouštějí věty, které si určitě museli připravovat aspoň týden předem. Doplňte si tunu klišé a spoustu známých symbolů a budete mít obrázek kompletní. Občas to bylo tak neskutečné, že mi nestačilo jen kroutit hlavou a obracet oči v sloup, ale hlasitě jsem se zasmál. Jak říkám, umění! ()
No! V tomto pripade Angelopoulos uz dost tlaci na pilu, ve zhruba petasedmdesati leetch natocil neco jako Putovni divadlo, jenze tehdy mu bylo podstatne mene. Takze obdivuji energii, s jakou se do filmu pustil, snimek je vyborny, nicmene s intenzitou to pretahl az moc. Kazdy autoruv film je velmi pozoruhodny. Nuti divaka pozrone sledovat od zacatku dokonce a nijak mu to neulehcuje napr, tim. ze nestriha pri zmene casove roviny, postavy pri flashbacich neomlazuje atd. Klidne jen tak dal, velmi se tesim na zaverecnou cast trilogie, jen bych si pral mensi kapky. ()
Ony zmiňované nejdůležitější události 20. století jsou často jen naznačené jednou větou, stejně jako vzásadě i všechno ostatní. Těžko říct, o čem ten film vlastně je. Přechody mezi časovými rovinami jsou řešeny zajímavým způsobem, místy až Lynchovským, ale tím je příděl zajímavosti vyčerpán. Za celý život jsem z kina odešla jen ze dvou filmů, ale tenhle se málem stal třetím. Nebudu raději ani počítat, kolikrát jsem se dívala zívajíc na hodinky, kdy to konečně skončí. ()
I skoni tou chronou - Prach času: tak Theodoros Angelopoulos poezii globalizoval, své hrdiny propojuje se všemi významnými událostmi světových dějin - holokaust, stalinismus, vietnamská válka, Watergate, pád berlínské zdi. K tomu přidává řeckou rozpolcenou duši, děti v berlínské Stanici ZOO, nehostinnou stranu vlastní profese, neschopnost vzájemného dorozumění a mateřskou i osudovou mileneckou lásku s palčivou niternou bolestí ve vzájemně neodlučitelném spojení. Minuty zoufalství a vteřiny štěstí, výkřiky odhodlání, stahy porobení, vítězství konzumu, panika ze ztrát hodnot, osamělost a vášeň, život, smrt, choreografická estetika obrazů a vzdouvání ňader poezie - tak se jeví Theodoros Angelopoulos a jeho rozpjatá ambice ve stáří po zachycení vidění světa a vnímání člověka v zajetí jednak politických vášní, ale též lidských niterných pocitů. Je to neskromné, mohutné, obrazy zručné tvarované, ale akty poezie jsou unavená, uondané, utrápené. Hrdinkou globalizovaného umění a moderního tvaru antické tragédie je Elení (příjemná Irène Jacob), řecká žena, jež je vláčena životem obecnou nepřízní politických doktrín k lidem. Možné nabytí štěstí nitra udržuje naději a život na nohách. Hlavní mužskou postavou filmu je A (Willem Dafoe), alter ego tvůrce a filmový režisér, vyrovnávající se přese práci s minulostí a intimní bolestí. K výrazným postavám patří též německý žid a záskok osudové lásky Jacob Levy (příjemný Bruno Ganz) a Elenin osudový muž a otec jejího proslaveného synka Spyros (Michel Piccoli). Z dalších rolí: bývalá manželka režiséra z východního Berlína Helga (Christiane Paul), vnitřně rozervaná dceruška režiséra A a Helgy Eleni (Tiziana Pfiffner), snaživější režisérova asistentka v římském Cinecittà Jane (Alessia Franchin), nebo nejlepší kamarádka malé Eleni (Chantel Brathwaite). Prach času - to je snaha o uspokojení ctižádosti filmového básníka v jeho pokročilém věku, v němž chce dosáhnout globálního uznání globalizovaného světa. Přestože neschází filmu jistý půvab, jde o poezii unavenou. Svým způsobem zde Theodoros Angelopoulos hledá smíření se životem, smrtí a národní rozpolceností. Jest to dílko sympatické a velkolepě naaranžované a smutně utrápené ()
Jeden film Angelopoulose už jsem viděl, Odysseovu cestu - nahrál jsem si ji kdysi z ČT2, protože v tom hrál Harvey Keitel, a musel jsem to dát na několik etap, tak "poctivé" to bylo... Tento film je naštěstí "jen" dvouhodinový, zato poctivě artový je stejně a rozložení do několika částí by mu sedlo tak jak tak (minimálně pro snadnější vstřebání ze strany diváka). Zatím co v Odysseově cestě před lety uvízl v mlze, úzkosti a časozpytném prostoru Harvey Keitel, tentokrát to zbylo na Willema Dafoe a z pozice hereckého výkonu není potřeba u něho i ostatních (hodně dobrý Bruno Ganz) cokoliv vytýkat. Atmosféra utýrané rozvláčnosti je ale na hraně mezi zajímavým a nudným a to potom nepomáhá ani režisérova schopnost zinscenovat obyčejnou davovou scénu, tak bezchybně zalidněnou, že je to až výjimečné (srocení davu při ohlášení Stalinova úmrtí, výšlap po dlouhých schodech - mimoděk mi připomněl pochod španělských vojáků džunglí v Aguirre, hněv Boží, ...). 60% ()
Skvělá hudba od světoznámé řecké skladatelky Eleni !! ♪♫ ()
V obsahu filmu je řečeno vše podstatné. Je to především film k hlubokému zamyšlení. Řečtí komunisté pronásledováni fašistickou diktaturou ve své zemi nalézají mj. útočiště i ve stalinském SSSR, které je však z chorobné nedůvěry k cizímu živlu internuje na stepi v Kazachstánu. Mladá komunistka Elena se ke svému neštěstí potká se svým milým ve chvíli, kdy je nepatřičné milovat se v tramvaji - lid želí smrti Stalina... Je internována na Sibiř a její Spyros, který do Svazu přijel, aby ji tajně odvezl za sebou do USA, zatčen... Na Sibiři se pak setká s druhým osudovým mužem, německým Židem Jákobem... A pak to celé půlstoletí, které vrcholí na přelomu století v Berlíně, v době, kdy mají lidé už jiné starosti, ale svět se nijak podstatně nezměnil a ze snů mládí zůstal jen prach a nostalgie. A protože si tyhle sny mnozí z nás nesli po celou tu dobu taky, je to především film k hlubokému zamyšlení. Je v něm pár hluchých míst, maskéři nedokázali dostatečně plynule herce "stárnout", konec je až zbytečně natažený. I proto "jen" čtyři hvězdičky. ()
Náročný film, který předpokládá jistou znalost (tentokrát nejen!) řecké či balkánské historie. Teprve při druhém zhlédnutí jej lze dobře vychutnat a ocenit. Asi nejosobnější výpověď Angelopulose. ()
Mám pocit, že pán A s gréckymi koreňmi, už bol v minulosti znova spomínaný. Znova opakované téma, a otázka znie ako podané? Veľmi náročná a atypická narácia filmu (štýl rozprávania príbehu). Udivuje ma, že dva zložité príbehové línie vystrelili hneď na začiatku celého filmu. Lokáciami je to znova bohaté, ako prvá časť trilógie.... je pravda, že Plakajúca Lúka má v mnohých miestach lahodnejšie miesta. Herecky najbohatší film od Thea, teatrálny a vynikajúci výkon od Bruno Ganz. Williem Dafoe v nespočet neumeleckých odporných snímkov, je toto, akýsi svetlý zázrak v jeho hereckej kariére, škoda smrti Thea a ich spolupráce. Christiane Paul- rozkošná. Andreas Sinanos, jednoducho nie je Giorgos Arvanitis, a nemá tak vycibrené oko pre dobré zábery. Ten, kto pozná Angelopoulosovu tvorbu zistí, že ktorý kameraman je preňho lepší. Eleni Karaindrou predviedla znova výbornú prácu. Je to dobrý film, v kontexte jeho tvorby je to malý šedý nadpriemer. Scenár je výborne napísaný, zostavený, bohužiaľ nie veľmi dobre interpretovaný. Mená hercov, ktorí boli naozaj jeho hercami: Marcello Mastroianni, Bruno Ganz, Williem Dafoe a Hervey Keitel. Film na odpočinok, s presne určenou náladou, tempom a chvíľkou na pozeranie. The Other Sea, ako by vyzerala posledná časť, to si zobral režisér do hrobu. /75 %/ ()
Když se začne mixovat moc věcí dohromady, zpravidla to nedopadá dobře. Zde jde o prostý rodinný příběh na pozadí událostí druhé půle 20.století. Angelopoulos ho ozvláštnil nelineárním vyprávěním, což by nevadilo. Ale zapojil do všeho příliš mnoho postav, takže přestože chce působit na city, letmo zmíněné osudy těžko vzbuzují hlubší emoce. Celkem často vkládá do řeči postav jakési poetické vložky (např. nechápu, co má znamenat to třetí andělské křídlo), do obrazu estetické prvky, které působí nepatřičně až kýčovitě. Lyrické pojetí moderních dějin (zvláště stalinismu, studené války či antisemitismu) mi prostě nesedí. Ostatně rodinné peripetie se zdají rovněž tragické, přestože je režisér "uhlazuje" smírnými konci (osudem stíhaná žena nalezne oporu u dvou mužů, s nimiž se na konci milénia sejde na "osvobozené" půdě a ještě těsně před svou smrtí stihne zachránit svou sotva náctiletou vnučku, nepochopitelně stíhanou sebevražednými sklony; hledání dítěte ve mně vzbuzovalo napětí, ale působilo samoúčelně). Když mladá generace duševně prožívá v podstatě to samé co starší, lze to chápat jako neustálé opakování dějin. Ukazovat to však na jedné rodině je přehnané. Celá ta vypjatá osudovost jen působí na city. Možná jsem moc velký cynik, ale v běžném životě každé slovo či gesto nenese zásadní sdělení. A přestože je v těžkých životních chvílích člověk určitě citlivější, já jako divák mám pocit, že jsem tímto filmem spíš vydíraná než obohacená. ()