Sláva filmovému tvůrci!

Takeši Kitano opět trochu jinak a před kamerou ještě několikrát jinak... Nejvíc mě bavil jako komik v bílém sáčku s veřejným společenským projevem, z jednotlivých krátkých filmů se mi zase líbily nejvíc mini příběhy z 50. let v japonské vesnici z Takešiho dětství. Sláva filmovému tvůrci! mi svou formou poslepených či volně propojených krátkých snímků a filmových skečů s často neotřelým ztřeštěným humorem připomínala filmy z dílny Monty Pythonů. Kitano si od počátku s parodickým nadhledem střílí sám ze sebe i své předchozí tvorby, stejně jako z brakové produkce, Hollywoodu či japonské režisérské legendy Jasudžira Ozuho a nakolik se mu nepodařilo vyhnout svým typickým prvkům násilí (jakkoliv si v úvodu jasně klade v rámci svého alter ega za cíl natočit cosi odlišného), projevuje ve své parodické smršti po většinu času nesmírnou kreativitu ve víru nejrůznějších žánrů včetně grotesky, horroru či sci-fi a většinou mě jeho zdejší filmařské i herecké eskapády sledovat bavilo. Menší problém spočívá v tom, že ne vždy Kitano dokáže udržet míru, některé parodické výjevy daleko bláznivější, než většina brakových příhod z pera jistého Merlina z Acapulca, na můj vkus už občas mírně balansovaly na hraně lacinosti až trapnosti a směrem k závěru Kitano ujel totálně (maškaráda s velkým červeným penisem byla už na mě moc). A jako většina filmů složených ze skečů bez celistvého příběhu, ani tenhle se nevyhl slabším místům. Mnohokrát jsem se bavil a film mi rychle utekl, nicméně nevyvrcholil takovou myšlenkou nebo výustěním, které by mě dostalo do transu a omluvilo do jisté míry to, čím mi snímek zároveň místy nesedl. Zatím tedy uděluji „jen“ silné 3 hvězdičky. [70%] (05.11.2022)

Druhý z filmů, jež kreativně destruují dosavadní Kitanovu kariéru. Jestliže Takeshis podráželi diváka, celý film stál na prolínání snu a reality a byl destruován (přinejmenším zdánlivě) zevnitř, byť se ukázalo, že v posledku tu žádná hloubka není (záměrně) a zůstává jen vnějšek. Zde je naopak vše od začátku jasně nastavené: už jen tím, že hrál-li v předchozím filmu Beat Takeshi dvojroli, zde ma naopak plastového dvojníka sebe sama. A hned první záběr, kdy tato figurina zajíždí do tunelu na elektromagnetickou rezonanci, je tak naprosto zcizující, stejně jako následný komentář rámující a popisující Kitanovy snahy o natočení filmu poté, co vyhlásil konec s násilnými jakuzárnami. Celý film je vlastně sledem nezdarů v různých žánrech, přičemž Kitano sebereflexivně každý ze zde představených segmentů nějak připodobňuje některému svému filmu či svým trademarkům (ať už formálně či obsahově) a přitom ukazuje jak málo stačí aby z nich byly naprosté nepodarky. Jeden z v tomto ohledu nejpozoruhodnějších momentů přichází, když si uvědomíme, že film, který jako první začíná fungovat a dostane o trochu delší stopáž, neodkazuje na žádné z jeho režijních děl, ale na film Krev a kosti, kde ovšem Kitano ztvárnil snad nejsilnější roli své herecké kariéry. A zde se právě ukazuje, jak moc si je Kitano vědom toho, že jeho zvláštní tvůrčí přístup k věcem prolíná napříč herectvím i režírováním a jeho osobitá kombinace stoicky minimalistického projevu s extrémním násilím, toto podivuhodné rošťáctví prostupuje i filmy, kde "jen" hraje a v jistém smyslu jim dává jednotného ducha jen silou své osobnosti. Když se konečně cestou přes (mimojiné) jakuzárnu, ozuovský film, romanci či J-horror dostaneme k tomu "pravému příběhu" (mimochodem v žánru sci-fi, kde je vše ještě umělejší než ta trocha CG efektů, kterých se tu dočkáme), nejde též vposledku o nic jiného než o sled gagů. Ale Kitano tím neukazuje nic míň než to, že dokáže i ze svou ujetě televizní stránkou vtrhnout do celovečerního filmu (kde byl tento druh humoru sice téměř vždy přítomen, ale pokaždé nějak tlumen či vyvažován) a dokažé po sobě zanechat opravdu pořádnou spoušť (o té se už ale nebudu rozepisovat, abych někomu nezkazil zážitek z konce, který sice rozhodně není nikterak narativně moivovaný, natož vypointovaný, ale rozhodně patřičně úderný!) (14.12.2007)

Rozprávať o tomto filme takeshiho kitana ako o sebareflexií s určitou dávkou surrealizmu je namieste ale musím podotknúť že je to aj niečo viacej. Kitano sa dal na umelecké hľadanie. Tak vytvoril umeleckú trilógiu, ktorej glory to the filmmaker! je druhým dielom so zameraním na filmovú tvorbu a snaží sa byť odpovedou čo všetko v dnešnej dobe film dokáže ukázať a akým spôsobom. Na začiatku sledujeme Kitanovho hrdinu, ktorému skrátka osud na poli filmov nepraje. Nech sa snaží o romancu, drámu, horor alebo akčný film nedostáva sa mu patričného uznania a práve pred týmto nepochopením jeho osoby si vytvoril seba samého ako bábku do ktorej sa vždy schová keď ide do tuhého. a v tomto prípade sa mu osud znepríjemniť jeho cestu ako sa len dá. Neskôr sa s tejto sebareflexívnej časti dostávame k samotnému príbehu, v ktorom vystupujú pamätné postavičky kitanovho sveta. Šialený profesor , ktorý je strašne vtipný, matka s dcérou ktoré sa snažia prežiť v tomto svete a každá je svojim spôsobom bizarná, dvojica kuchárov, ktorý cestovinovú polievku ochucujú švábmi , karate inštruktor a mnoho ďalších pri ktorých som sa naozaj bavil. a práve to zachraňuje tento kvázi umelecký film s vôd priemeru. pretože aj keď tomu chápať nebudete, je sa na čo pozerať. Kitanov naplno využíva či už americké alebo japonské kultúrne hodnoty, zablúdi aj k Wendersovi a mnoho ďalším. Celkovo je to opäť o hľadaní šťastia a o tom ako dokáže nepriezeň osudu zničiť veľkého umelca a aj keď nakonci vyzerá všetko ako má byť a vy si poviete - tak nakoniec sa mu to predsa len podarilo - ste na omyle, pretože nič nekončí pre umelcov šťastne. Ale o tom film je aj nie je. skôr je to o tých možnostiach a o spôsobe akým sa k tým možnostiam dostať a v tomto prípade je všetko zosynchronizované ako to mám rád. pretože Kitanovu tvorbu zbožňujem nejako sa mi týmto filmíkom dostal pod kožu. takže skoro 5* pán kitnao. (07.12.2008)

Po Takeshis druha sebareflexia na dekonstrukciu (nielen) vlastnej tvorby a kultury z ktorej vychadza. Zanrova prechadzka Kitanovou predchodzou tvorbou sa postupne transformuje do skecovej sarady. Subezne s tym zial aj sviezost komicko-kritickych sekvencii v samolube sebaopajanie a zbytocne natahovanie x-plicitne sa vrsiacich sekvencii s identickym podtextom, ustiace do straty divakovho zaujmu. Diagnoza stavu Takeshiho mysle v zavere z ust doktora je totiz divakovi uz davno jasna aj predtym... (03.12.2007)

Kitano pokračuje v sebereflexi a natáčí film o vlastním tvůrčím přešlapování. Krvavou gangsterskou scénu utíná v polovině s odkazem na svůj dřívější slib, že gangsterky už točit nebude. Zhruba v první půlce filmu tak inscenuje jiné potenciální žánry (horor, romantiku, ozuovské kino, historický bojový film atd.), často se sporným parodickým efektem, a opět jeden za druhým záhy odepisuje s tím, že takové filmy prostě točit neumí nebo nemůže. V druhé půlce se tedy zkouší usadit v jakési bizarní urbanistické komedii, jež je spíše sledem epizod volně spojených jak dvojicí potrhlých žen (jedna má na ruce nasazenou plyšovou husu, druhá nosí na zádech plyšovou žirafu), tak režisérem samým a jeho nafukovacím „dvojníkem“, který ho provází celým filmem: panák slouží tvůrci jako odcizené (veřejné) druhé „já“ a taky "kaskadér" v bolestivých scénách. Výsledkem je fragmentovaný výtok filmařovy mysli, povyšující bezradnost na umělecký záměr. Jedinou jistotu v něm představuje Kitano-herec s kamennou tváří – bez ohledu na aktuální žánr a roli (ať je bojovníkem, milovníkem, domácím násilníkem nebo v sudu vařeným novomanželem, Kitanův výraz se téměř nemění). Rozhodně méně významný Kitanův film, i když jako plýtvání celuloidem stále těží z kvalit plýtvajícího: Kitana částečně ospravedlňuje jeho chlapská přímočarost, občas vyloženě jasnozřivá imaginace a hlavně suchý smysl pro humor. Oddechovka především pro nejvěrnější kitanovce. (07.10.2007)