Reklama

Reklama

Muž z Londýna

  • Maďarsko A londoni férfi (více)
Trailer

VOD (1)

Obsahy(1)

Maloin žije jednotvárny život bez nejakých očakávaní ako strážca v morskom prístave, kde monotónne zaznamenáva svet vôkol seba. Už rezignoval na pomalé a neodvratné zhoršovanie života okolo seba a svojej absolútnej osamelosti. Keď sa ale stane svedkom vraždy, nastane v jeho živote náhly obrat. Musí čeliť otázkam morálky, hriechu, trestu, keď sa ocitá na hranici medzi nevinou a účasťou na zločine. Táto situácia ho privedie k zásadnej otázke o zmysle a cene ľudskej existencie. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (80)

Tuxedo 

všechny recenze uživatele

Neuvěřitelně táhlé a často statické záběry, které údajně mají navozovat noirovou atmosféru a bezústěšnost prostředí, čímž se máme přiblížit k postavám, mě naopak málem odradily Muže z Londýna dokoukat. V kombinaci se stopáží a zmateným scénářem téměř vražedná kombinace, ale ač je Miroslav Krobot hnán do pozadí seč může, něco z jeho talentu a typicky flegmatického postoje se přeci přeneslo i do filmu. (43. MFF KV - 5.7.08) ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Existují dva druhy nediváckých filmů: levicové (bří Dardenneové, neorealismus – ty se snaží vykupovat nediváckost „sdělením“) a formalistické (Tarkovskij, Tarr – ty se snaží vykupovat nediváckost „sdílením“). Prvním se vyhýbám, druhé nadšeně vítám a opájím se vzrušujícímu ohýbání filmového jazyka, přičemž Muž z Londýna se ohýbá do takové míry, že jsem v něm spatřil jeden z nejzvláštnějších a nejmagičtějších filmů ever seen. Ryzí kinematografický výraz, který doutná lidskou sexualitou. Je to až masožravé. Ale možná se tu odehrává něco dalšího: od falického objektivu ke žhavým kulatým drobným bodovým světlům, od milování jízdy kamery přes voyeristický prožitek ze zoomu až k rytmickému pulsu pozvolna se střídajících záběrů („poloh“) jsou filmy sexuální. Nejsou jenom o sexuální politice, jsou sexuální politikou – subjekt a objekt splynuly. ____ Celá hraná kinematografie vychází pouze ze dvou témat - z lásky a z konfliktu jedince s řádem. Obě tato témata jsou nejrůznějšími způsoby modifikována, aby přinášela „to samé trochu jinak“ - lze je rozvést a zkonkretizovat do deseti odlišných příběhů, a tyto příběhy je možné odvyprávět 30 různými způsoby, a u toho si zvolit z padesáti stylů, jakým příběh nasnímáte, nastříháte a ozvučíte. Přizveme-li si na pomoc násobilku, vypadne nám číslo 15.000 (10 x 30 x 50), které udává maximum možných hraných filmů. Jistě, kdekdo by mohl pokládat ona dvě témata a z nich vypreparovaných deset příběhů za podezřele útlý počet, uvážíme-li neobyčejnou kulturní činorodost jenom za posledních dva a půl tisíce let, ovšem nezapomínejme, že příběhy se prakticky od Starého zákona nemění. Už tam jsme se dopustili všech hříchů, od holocaustu (-konflikt jedince s řádem-) po incest (-láska-) a bratrovraždu (-láska-), všechno už se tam stalo. Začíná to tím, že Kain zabije Ábela. Těžko překonáte příběh bratrovraždy, nic lepšího asi už nevymyslíme. Tarr tak Mužem z Londýna nereaguje na konvenční filmy, ale na nekonvenční filmy, protože i ony se mu zdají vyčerpány – jak možnými příběhy, tak možným způsobem, jakým jsou uchopovány. Proto vyvinul fungl nový filmový jazyk, v němž se sice setkávají vlivy Andreje Tarkovského, Miklóse Jancsóa a amerického strukturálního filmu, ale nejsou mu než platformou k novým „výrobním" postupům. ____ Osvětlení odpovídá stylu noir, nikoliv však bezvýhradně. Jestliže film-noir představoval volbou tlumeného osvětlení (low-key lighting – šerosvit, prudký kontrast) reakci a obrat od měkkých, jasně a ostře osvětlených (high-key lighting) žánrů v čele s melodramaty, komediemi a muzikály, pak Muž z Londýna do sebe coby epigon ontologickou podstatu všech někdejších žánrů a stylů mlčky nasál a operuje s obojím; s tlumených (noirovským) osvětlením v noci a s měkkým ve dne. V nočních scénách už ale není otázkou, co schováme do tmy, protože ve tmě je všechno, ale co osvětlíme – film věcí nezakrývá, nýbrž vyjevuje. Naopak postavy – na rozdíl od hororů a thrillerů – jsou přesvětlené, jako kdyby vystupovaly na Broadwayi. Proč? Protože všechny postavy v příběhu jsou de facto mrtvé a film jim skládá pietu – iluminací. Muž z Londýna představuje starozákonní atmosférou zvěst o příchodu Krista, popřípadě už nastalou Apokalypsu – nikoliv tedy Londýn a už méně nebeský Jeruzalém, ale padlý Babylón odpovídá místopisu filmu. Dosvědčuje to i maják v loděnici = falus = babylónská věž (zpředmětňující pro hlavní postavu hrozbu kastrace i obranu před ní), z níž hlavní postava (či spíše parafráze na „vesmírného muže“ z Mazací hlavy) řídí svět taháním za různé páky. Řada pomalých, dlouhatánských záběrů-sekvencí (v nichž klesá plynutí času na samu úroveň filmu) je pak motivována božím okem hlavní postavy, která sleduje dění „pod sebou“ z majáku. Nikoliv ze samotného nebe, jak by si rouhačsky přál a za což musí posléze zaplatit. Nezbývá při této příležitosti než souhlasit s Bordwellem, kterému citelně chybí studie o dějinách filmového osvětlení (nemáme dokonce ani zlomek jeho dějin, řekněme třeba dějiny osvětlení v klasických hollywoodských filmech třicátých let). A přitom je to tak důležitý aspekt všech filmů; třeba jen to dominantní protisvětlo, zvýrazňující kontury lidí oproti pozadí hned v prvním záběru, kde dotyční vystupují z trajektu – z Noemovy archy. ____ V současnosti se ve vědeckých kruzích zhusta hovoří o nahrazování sekvenčnosti simultánností a času prostorem. Jedno souvisí logicky s druhým – pokud pracujete s více ději současně (simultánnost), pracujete s nimi v určitém prostoru, kde se děje odehrávají, zatímco čas ztrácí svůj význam. Dokonalým vyjádřením tohoto jsou právě táhlé záběry-sekvence z Muže z Londýna, které nepracují se střihem (střih = deformace času), ale s prostorem, a kupř. ve scéně ve knajpě přebíhá kamera mezi různými mikroději, které jako by se odehrávaly všechny současně – a vskutku, pokud se kamera vrátí k mikroději, který předtím opustila, o nic mezitím zjevně nepřicházíme. Podobnou metodu uplatňují některé americké akční filmy z 21. století, které pracují s různými dějišti běžícími zároveň v čase – s rozptýlenými dílčími napětími bez jedné primárně efektní atrakce. A pak že umění a zábava nemůže sdílet a ulehat na společné lože. Jistěže může; pod pláštíkem obojí schované, jen některými v záplavě náhlého porozumění, které zalévá mysl dosud tápající v tmách, je nazřené pod náporem světla – iluminace. () (méně) (více)

Reklama

WillBlake 

všechny recenze uživatele

Emotivní zvuk akordeonu prostupuje Krobotovým tichým šílenstvím. Narozdíl od pozdějšího Turínského koně dostává hlavní postava možnost opustit brutální monotónnost svého života, morální zásady mu to však nakonec nedovolují. Přímořská železniční stanice jednoho depresivního města a vše, co milujeme na filmařině Bély Tarra. "Taneční" scéna u kulečníku je geniální. ()

Terva 

všechny recenze uživatele

Béla Tarr a jeho Satanské tango mi stále leží zastrčené v šuplíku a bude asi trvat než se k němu dostanu. Muž z Londýna je skoro to samé až na to, že je to asi o sedm hodin kratší. Prostředí je nádherné, herci jsou mistrovsky vsazeni do děje, hudba je minimální, ale ta časová délka mě uspává. Než kamera projede celý přestupní dok z lodi do vlaku, už jsem skoro spal. Tohle nejsou filmy pro mě, ale strašně moc se snažím je vidět. Proč? Je to film, někdo to natočil a já filmem žiju. Ale teď už je čas jít spát Londýne. ()

Flakotaso 

všechny recenze uživatele

O dost slabší než Werckmeisterovy harmonie, přesto stále výborné. Vadilo mi hlavně snímání důležitých situací z dálky, na rozdíl od harmonií, kde se kamera pohybovala společně s jednotlivými osobami. Filmu z mého pohledu také trochu uškodila absence madarštiny. Krobot příjemně překvapil a nenadálé cholerické výbuchy jeho Maloina byly vítaným zpestřením. Kamera opět úžasná, hlavně na pomalé průlety hospodou byla radost pohledět. [LFŠ 2010] ()

Galerie (34)

Zajímavosti (5)

  • Druhá verze konce obsahovala záběr, v němž Maloin prochází opět uličkou kolem obchodu. Jeho dcera tam právě v tu chvíli umývá podlahu, stejně jako na začátku. Tento závěr naznačoval, že Maloinovo životní "vězení" se vůbec nezměnilo. (Rosomak)
  • Inspiraci nebral Béla Tarr a jeho žena jen z noir filmů, ale také z některých snímků od Hitchcocka. (Rosomak)

Související novinky

Reklama

Reklama