Muž z Londýna

Cielene chladný a odtažitý film, ktorý je až masochisticky namierený proti divákovi. Ako experiment neposobí novátorsky, nešťastne asynchrónny zvuk ešte zväčšuje dištanciu medzi divákom a autorom. Nenudil som sa, to nie, ale od režiséra tak povestného formátu ako je BT by som čakal iný zážitok. Bodka. (20.01.2010)

O dost slabší než Werckmeisterovy harmonie, přesto stále výborné. Vadilo mi hlavně snímání důležitých situací z dálky, na rozdíl od harmonií, kde se kamera pohybovala společně s jednotlivými osobami. Filmu z mého pohledu také trochu uškodila absence madarštiny. Krobot příjemně překvapil a nenadálé cholerické výbuchy jeho Maloina byly vítaným zpestřením. Kamera opět úžasná, hlavně na pomalé průlety hospodou byla radost pohledět. [LFŠ 2010] (03.08.2010)

Skvela kamera a hudba, herci skveli, postsynchron a dabing des a hruza nevyrcena. Celkove jsem konsternovan. Rezijni tandem pojima celou latku s neuveritelnou tihou a az detinskosti. Zasnuby Georgese Simenona a Franze Kafky skoncili jako absolutni blamaz. Neproniknutelnost stranou madarske kinematografie u me tedy az na par vyjimek zustava. (06.10.2011)

Takto by to asi vyzeralo, keby sa Tar(r)kovskij rozhodol natočiť film-noir, ale mal by k dispozícii len každú piatu stranu scenára... Hypnotická kamera, dlhokánské zábery, podmanivá hudba, výborné herecké výkony, no príbeh je tatam a tým pádom nastáva nuda. Pre tento film by bolo možno najlepšie, keby žiadny príbeh nemal a bol len obrazovou poéziou, vtedy by to bolo snáď aj na plný počet. Takto je to rozporuplných 7/10. (06.12.2007)

I když byl zatím poslední film maďarského chameleona Bély Tarra nominován na Zlatou palmu v Cannes, "získal" spíše negativní ohlasy. V pořadí již čtvrtý díl z tzv. černé série (moje osobní pojmenování) je oproti předešlým částem dosti odlišný, ve výsledku ale pořád ten starý dobrý Tarr. Maďarský potemnělý postkomunistický venkov vystřídala přímořská železniční stanice a jemu přilehlé poloindustriální město, promáčené a rozblácené cesty měnící se za vydlážděné chodníky, polorozpadlá stavení s často omlácenou omítkou zase za klaustrofobně namačkané řadové domky. Co zůstává stejné, je všudypřítomná putika. Tarrův jedinečný vizuální styl a s ním spojená démonická kamera (tentokrát Freda Kelemena), specifická filmová řeč, zvýrazněná zvuková stopa se záměrně nepřesnými postsynchrony, blíže nespecifikovaná doba, v němž se příběh filmu odehrává, rozličné vnímání času - transcedentního, posvátného versus reálného, nesubjektivního. To vše Muž z Londýna obsahuje, ať už v menším či větším poměru. Na závěr zmíním výkon Miroslava Krobota. Tarr (v tomto ohledu mi trochu připomíná Kubricka) z něj pravděpodobně vymáčkl maximum. Jeho tiše flegmatický, občas výbušně cholerický Maloin je ozdobou, která by mohla české filmové herectví v mezinárodním měřítku posunout zase o kousek dál. Bluntman: Já vím. Více zde: http://25fps.cz/2010/londynske-cernobile-zatraceni/ (13.10.2008)