Mír s tuleni

Celovečerní dokumentární film MÍR S TULENI pojednává tom, čím byla a jak se proměnila LIDSKÁ PŘIROZENOST. Snaha moderního člověka přizpůsobit si přírodu, aniž by jí přitom musel porozumět, se stala duchem moderního turismu. Ztráta zážitku iniciace, který byl považován v primitivní společnosti za důkaz dospělosti, sebou nese jeho touhu po dobývání neznámých krajin a dobrodružství. Přírodní rezervace ve městě, akvaparky místo moří, lov tuleně s cestovní kanceláří na objednávku. Tuleň středomořský byl za dob Homérových nejrozšířenějším obyvatelem největšího biotopu Evropy – Stredomoří. Dnes ho na jeho místě vystřídal tvor jménem Člověk, a tak se stal tuleň jedním z nejohroženějších savců Evropy. Filmová bajka složená z osudů zvířat, které ovlivnili životy nás lidí a naopak, vychází ze dvou příběhů.

Prvním z nich je osud lachtana Gastona, který se stal dle slov ředitele pražské zoologické zahrady „nejslavnějším zvířetem na této planetě“ poté, co uplaval během ničivých povodní z pražské zoologické zahrady, a dorazil po proudu až do Německa, kde si ho místní obyvatelé spletli s bobrem. Druhým je příběh tuleně Odyssea, jehož v 50. letech minulého století odchytili na Sardinii dva milánští novináři a jako mládě vypustili do slavné kašny Di Trevi v Římě proto, aby se proslavili. Federico Fellini se touto událostí nechal inspirovat pro svou slavnou scénu v kašně s Marcellem Mastroiannim a Anitou Ekbergh ve filmu „Sladký život“, a vymyslel pro senzace chtivé novináře pojem „paparazzi“. Těm se podařilo, že přilákali do neporušené přírody sardských ostrovů další turisty, čímž dokončili téměř úplné vyhubení tuleně ve Středomoří. Tvor „s lidskýma očima a psí hlavou“, který obýval dříve pláže, na kterých dnes trávíme své dovolené my lidé, se jako živočišný druh adaptoval na život v pro člověka hůře dostupnější jeskyních na pobřeží. Člověku se z dohledu však neztratil na dlouho. Brzy po druhé světové válce začal být ve svých nových domovech objevován speleology, pronásledován turisty a loven rybáři. Tuleň středomořský není chován v současné době v žádné zoologické zahradě na světě, přesto, že jeho počet ve volné přírodě nepřesahuje několik stovek exemplářů. Zatímco lachtan jihoafrický je jedním z nejčastějších obyvatel zoologických zahrad, oblíbených zejména u rodin s dětmi (ačkoliv počet jedinců tohoto druhu ve volné přírodě dosahuje jednoho milionu).

Odysseův příběh de facto zachycuje okamžik zmocnění se „přírody“ člověkem, zatímco cesta lachtana Gastona naopak symbolizuje moment útěku této “přírody” od člověka. Gaston při převozu z Německa do Čech zemřel, protože nepřežil návrat do přírody - zatímco Odysseus musel zemřít po vylovení z kašny a převozu do římské zoologické zahrady proto, že nepřežil pobyt v lidském světě.

Autoři filmu „Mír s tuleni“ hledají odpovědět na otázku, jaké místo v lidské společnosti dříve a nyní zaujímala zvířata, s odkazem na klíčovou roli domestifikace. Zamýšlejí se nad tím, zda se s nimi v budoucnu budeme setkávat v přírodních rezervacích, zoologických zahradách, v našich městech či domácnostech (v souvislosti s dělením zvířat na ohrožená a rozšířená, divoká a domácí, oblíbená a neoblíbená atd.).

Ve filmu se kromě lachtana Gastona a tuleně Odyssea objeví jejich kmotři, jimiž jsou ředitelé římské a pražské zoologické zahrady, dále pak známý přírodovědec a autor knihy „Mír s mloky“ Stanislav Komárek; devětadevadesátiletý sardský lovec Pietro Cannu, který snědl v době první světové války čtyři tuleně; atomový inženýr a autor pokračování Čapkovy „Války s mloky“ Václav Semerád; obyvatelé sardského městečka lávového původu Cala Gonone (místě kde mělo vzniknout první obří akvárium pro tuleně středomořské na světě) s poukazem na mystickou figurou znovuobjevitele tuleňů v pobřežních jeskyních, jezuitského kněze Antonia Furreddu. Další zajímavou bytostí, jež se objeví ve filmu bude pan Vladislav, který se během povodní v roce 2002 vrhl do Labe v domnění, že se stal obojživelníkem, nebo majitel zvířecího hřbitova nad pražskou zoologickou zahradou v Tróji Pavel Lukáš, kde je tvor neznámého druhu jménem Gaston pochován, a konečně též slavný režisér Coppola, který se rozhodl natočit pokračování „Sladkého života“ s odkazem na Felliniho zatajenou inspiraci vypuštěním tuleně Odyssea do Fontány di Trevi.

Filmová esej o tom, „kdy člověk přestává být Člověkem…a stává se tuleněm“ se stane vůbec prvním středoevropským celovečerním dokumentárním filmem s přírodopisně-sociologickou tématikou, který bude uveden na jaře roku 2007 do distribuce současně v českých a italských kinech. (oficiální text distributora)