Režie:
Didier Le PêcheurScénář:
Didier Le PêcheurKamera:
Denis RoudenHudba:
Philippe Cohen-SolalHrají:
Élodie Bouchez, Jean-Marc Barr, Patrick Catalifo, Gérard Loussine, Jean-Michel Fête, Jeanne Casilas, Florence Darel, Jean-Jacques Vanier, Marc Andréoni (více)Recenze (2)
O Šípkové Růžence, rozkročené mezi křehkostí a perverzí. Tak autentická, tak intenzivní, že mohla být vzorem toho typu filmu, respektive ryzím zdrojem toho typu zážitku, pro který se užívají především umělé spotřebitelské náhražky - od laciných odstínů po ty luxusní značky Noé. Jenže to vydrží jen do poloviny, pak se film z ničeho nic stane naprosto bezradným. Dokonce začne otravovat i s nějakým dějem. To myslím v nadsázce, pohádky mají děj od začátku, tady se však stočil jinam a hlavně najednou zůstal sám, bez atmosféry, sensuality, spontánních scén, souznění obrazu se zvuky od vedle a záběrů končících v lednici. Jakoby to v té půlce přestalo bavit hlavně tvůrce. Dopředu jsem o filmu nic nevěděl, což bych i doporučoval. Byl jsem nadšen, byl jsem zklamán, to už jsem se pro tu intenzitu prožitku naučil mít i docela rád, ale je to vážně škoda, takhle budu muset i nadále dávat za vhodný příklad Šípkové Růženky softový Modrý samet. A příště nelíbat. ()
Ráno mi při snídani vypadl zubní implantát v horní čelisti, před polednem si mi rozlepila běžecká bota (musel jsem se vrátit a vyměnit lyže) a večer jsem se pokusil dívat se na tento film. Rozpoznal jsem brzy (ne však úplně na začátku), že jde o alternativní film bez alternativy. Alternativou pro mě je a vždycky byl svět bez (včerejší, dnešní a zítřejší) plutokracie. Típl jsem to asi v polovině, a dokonce jsem si hned musel pustit něco jiného, abych se opracoval (ja říkají parkuráři). Pustil jsem si Daneliucovu Croazieru (o tom později), a když byla představena dívka, která vyhrála cenu za nejčistší pracoviště, už jsem měl opět dobrou náladu. J'aimerais crever pas du tout, a v neděli už vůbec ne. ()