Lidé v hotelu

Důkaz, že i oscarové filmy umějí rychle stárnout. Tahle koncepce středostavovského umění - špetka alegorie, špetka sociální reality, hodně patosu - je dávno pod drnem. Nejsvěžeji působí Crawford s ideální kombinací ženskosti a smyslu pro humor. Garbo buď hrála přehrávající citlivku, a nebo byla sama špatnou herečkou - její obřadní mluva, divoké grimasy s výraznou hrou obočí a evropský akcent mi připomněly Belu Lugosiho%-] (25.07.2004)

Lidé v hotelu jsou zvědavě hravou sondou do pomíjivosti hotelového ruchu, kde význam má ve svém celku pouze ten malý a předem daný okamžik času. Pohled do života nabízí úplně vše, od zrození jde přes touhy až k radosti, ze světa smutku si to míří přes hříchy přímo k nevinnosti, z bolesti kráčí přes naději a lásku až ke smrti. Kamerový obraz každý vhodný mžik dokládá svůj smysl pro estetiku, všímá si detailů, hravost si zavdává s konstrukcí a posloupností. Výraz má lehké ironické odlehčení, plynulost je osvěžující a stupňující v míře nadšení. Edmund Goulding vdechl do filmového přepisu divadelní hry, adaptované z literární předlohy, rozvernou radost ze života, vychutnává si každý jednotlivý konflikt, je schopen pochopení, přesto je každý jednotlivec osudem škádlen, sváděn a často i neomaleně vydírán. Hvězdou filmu je Grusinskaja (zajímavá Greta Garbo), slavná ruská tanečnice na sklonku své zářivě úspěšné kariéry. Osamělost je nejsvíravější úzkostí, osud ve svém cynickém předurčení nabízí špetku lákavé naděje. Hlavní mužskou postavou je baron Felix von Geigern (sympatický John Barrymore), způsobně zdvořilý a oblíbený společník. Hýření v lehkomyslném opojení kouzlem zábavy musí prokázat přizpůsobivost měnícím se podmínkám. Ušlechtilost se dostává do úzkých. Ženským šarmem oplývá slečna Flaemmchen (velmi příjemná Joan Crawford), stenografka a příležitostná modelka. Je vždy připravena uchopit se nabídnuté příležitosti k vylepšení životní úrovně a koketně nabízí celou svoji nevinnost. Důležitou postavou je Preysing (příjemný Wallace Beery), povýšený a společensky ctnostný generální ředitel textilní továrny. Tíže existenční závislosti na firmě a budoucí prosperitě je drážděna smyslností a rozmařile provokována veselou bodrostí. Výraznou postavou je Otto Kringelein (příjemný Lionel Barrymore), na smrt nemocný účetní textilky s naspořeným jměním. Poslední chvilky života touží po dotyku společenského přepychu a velmi důrazně se hlásí o své právo na život. Z dalších rolí: laskavý stálý hotelový host a válkou poznamenaný Dr. Otternschlag (Lewis Stone), z očekávání těkavě nervózní a v práci vždy precizní vedoucí hotelové recepce Senf (Jean Hersholt), výbušně netrpělivý manažer primabaleríny Meierheim (Robert McWade), Preysingův loajální společník Zinnowitz (Purnell Pratt), starostlivý sekretář primabaleríny Pimenov (Ferdinand Gottschalk), stále spolehlivá služka nervově labilní tanečnice Suzette (Rafaela Ottiano), či baronův šofér a komplic zároveň (Morgan Wallace). Lidé v hotelu nabízejí pestrou škálu emocí, nevydírají, udržují si lehký a čerstvě ironický nadhled, hrají si s obrazem i vzájemně propletým společenským kontaktem. Osvěžující a zábavné to dílko! (28.09.2019)

Notně zestárlý snímek (hlavně divadelně melodramatický výkon Grety Garbo, kterou Joan Crawfordová hravě přehrává), který však dodnes má jisté kouzlo. Grand Hotel je jako křižovatka, místo, kde se proplétají a poté rozplétají drobné lidské osudy. Místo, kde se stále něco děje. "Takové Grand hotely jsou všude." (16.06.2013)

Grand Hotel. Lidé přicházejí a odcházejí a nikdy se nic nestane. V luxusním Grand Hotelu se proplétají osudy několika lidí, kteří tu přebývají - nešťastné primabaleríny, životem protřelé stenografky, zkrachovalého barona, snobského továrníka a umírajícího chudáka který si chce naposledy užít. Je to vtipné, romantické a nakonec i tragické (tu vraždu si tvůrci mohli odpustit), hraje zde herecká špička té doby a dá se říct, že na rok 1932 je to velice moderní. Taková ta směsice osudů, odehrávajících se na jednom místě - to se točí dodnes. Musím uznat, že jsem příjemně překvapen, drama roku 1932 a Oscar za nejlepší film... proč ne. (08.05.2016)

Snímek z prostředí berlínského Grand Hotelu, natočený podle stejnojmenného úspěšného románu Vicky Baum, uvádějí krásně vyvedené titulky. Jde o jeden z prvních modelových filmů, né-li úplně první, ve stylu "sorta typově rozličných lidí se střetne na určitém místě", kde ve vzájemném spletenci vztahů ovlivňuje jednání jedince osudy všech. Jako obvykle je zde kladen důraz na symbiózu vztahů, nikoli na silnou vedoucí dějovou linku. Paleta lidí v hotelu je skutečně pestrá... výtečná J. Crawford jako svěžestí a mládím kypící stenografka; G. Garbo ztvárňuje rozcitlivělou éterickou divu, živící se jako primabalerína; dále tu lze narazit na zruinovaného barona-gentlemana; (patetismem přetékajícího) umírajícího prostého úředníka; nadřazeneckého průmyslového magnáta... slovy cynického doktora - "Lidé přicházejí a odcházejí. Nikdy se nic nestane". O pravdivosti druhé věty by se možná dalo dlouze polemizovat... i když, z pohledu neměnných zdí hotelu a početného personálu na tom něco bude :-) Oscarové ocenění filmu mě nepřekvapuje. Přítomnost herecké honorace, kde je každé hvězdě přidělen rovnocenný prostor, a novátorská dějová struktura udělala na Akademii evidentně dojem. Řekl bych že zasloužený. (02.04.2006)