Reklama

Reklama

Paranoid Park

Trailer 1

Paranoid park, je místo v americkém Portlandu, kde se pravidelně setkávají mladí skateboardisté. Jedním z nich je Alex, který kromě problému typického pro mladou generaci, řeší i rozvod rodičů a nepříliš idylický vztah s přítelkyní Jennifer. Všechny tyto problémy se pro něj stanou podřadnými v okamžiku, kdy Alex nechtěně způsobí smrt člena bezpečnostní stráže. (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))

(více)

Recenze (96)

Matty 

všechny recenze uživatele

Neuspořádané kombinování chronologického a retrospektivního postupu vyprávění asi mnohým nesedne, ale ve Van Santově nakládání s ním jsem neviděl vyprázdněnou exhibici, nýbrž šikovný způsob, jak nám bez zbytečných slov zprostředkovat Alexovy pocity. Zmatek, neschopnost dlouhodobějšího soustředění. To podstatné se skrývá za gesty, náznaky, letmými pohledy. Aby luštění celé mozaiky nebylo tak snadné, jsme neustále nuceni přemýšlet, nesledujeme-li film zrovna subjektivním pohledem Alexe, který si realitu mohl lehce „přibarvit“ (nemrtvý dvojdílný muž), ale taky nemusel. Celá hra na dvojího vypravěče je (SPOILER) ukončena poměrně nečekaným způsobem, kdy vychází najevo, že Alex „Paranoid Park“ nepsal, aby si jej časem někdo mohl přečíst, nýbrž pouze v rámci jakési osobní psychoterapie. Jako film nahlížející do duše traumatizovaného kluka mi film přišel dostatečně zajímavý, nějaké pseudointelektuální vycpávky a možnou spojitost s Ground Zero (nezaplněný prostor) nechám k důkladnějšímu rozboru povolanějším. 75% Zajímavé komentáře: Bluntman, Radko, Tommy987 ()

Bluntman 

všechny recenze uživatele

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 ()

tron 

všechny recenze uživatele

„V skutočnosti nikto nie je pripravený na Paranoid Park.“ Gus Van Sant je ďalší Lasse Hallström – niekdajšia obrovská režisérska nádej (MOJE SÚKROMNÉ IDAHO, DOBRÝ WILL HUNTING) začala rokmi upadať do priemernej rutiny (OSUDOVÉ STRETNUTIE) a kurióznych experimentov, ktoré nikto nepochopil (remake PSYCHA). Bohužiaľ, PARANOID PARK (známe miesto v Portlande, kde sa stretávajú po nociach mladí skejťáci) má mimoriadne natiahnutý scenár, ktorý vôbec nie je o tom, o čom mal byť. Namiesto toho je o veciach, ktoré miestami až príliš zaváňajú pokusom o samoúčelnosť a umelo vyvolaný škandál (zobrazovanie sexu skôr detí ako mladistvých á la Larry Clark). Zopár dobrých náznakov (rozpoltený strážnik, výčitky svedomia) slabej snímke (pripomínajúcej voľnú adaptáciu Dostojevského „Zločinu a trestu“) nepomáhajú až tak, ako by sa mohlo zdať. Pokiaľ je to generačný film, potom nemá táto generácia čo komu povedať a to je strašné. Cinematik 2009 ()

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Gus Van Sant není můj šálek kávy, ale Paranoid Park představuje to lepší z něj. A rozumná délka jen prospívá. Velmi se vydařilo obsazení. Nevím, nakolik je to hluboké (spíš moc ne), ale sežral jsem to s navijákem. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

Film mě zanechal beze slov v tom špatném smyslu. I přes (počáteční) sympatie k hlavnímu hrdinovi jsem se nedokázala na story napojit, a to si o sobě myslím, že jsem vciťovač vcelku schopný. Tím pádem jsem si žádné traumátko neprožila a film mi spíš jen tak nějak protekl mezi prsty. V druhé polovině už mě bavil jenom výběr hudby. A zvuky vůbec byly celou dobu prima. ()

Psema 

všechny recenze uživatele

Dějově nikterak fascinující nezávislák, jehož hlavní síla tkví ve Van Santově snaze oslnit formálními filmařskými postupy. A Taylor Momsen je jako třešinka na dortu. 7/10 ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Gus Van Sant sa zjavne našiel v generačnom zakotvení témy. Po štúdii násilia zameraného navonok (Slon) nasledovala štúdia násilia voči sebe (Posledné dni), aby ju vystriedala štúdia neúmyselného násilia v Paranoid parku. Všetko z pohľadu mladých rebelov, oponujúcich väčšinovej spoločnosti. Vnútorné prežívanie a pocity človeka trápeného vinou sú na príbehu mladého skejťáka podporené časovým poprehadzovaním deja, naznačujúcim zmätok v duši a nutnosť utajenia činu s nezamýšľanou desivou pointou. Sledujeme pozvoľný rozvrat jeho vzťahov s okolím (frajerka, škola, priatelia), silnejúcu vnútornú tenziu. Áno poprehadzovaná chronológia a kameramanské exhibície sú znakmi všetkých troch filmov, napriek tomu si myslím, že tentoraz režisér uchopil tému a jej odoznenie najkomplexnejšie, čo sa týka stavu pred a po čine (príčin a dôsledkov). P.S. Nutnosť vypovedať o tajomstve, o ktorom nikto nesmie vedieť a predsa o ňom napokon vedia všetci (oboznámenými sú v tomto prípade diváci - prostredníctvom filmového plátna), v niečom pripomína legendu o tajomstve oslích uší kráľa Midasa, ktorú jeho holič zveril jamke v zemi, no vietor ju rozfúkal medzi pospolitý ľud. ()

PinokKio 

všechny recenze uživatele

Van Sant moderní filmové postupy ovládá nadmíru dobře, občas přidá rychlost, občas scénu zpomalí nebo použije steadicam, detailní záběry mu taky jdou .. ovšem to hlavní, film samotný, se díky tomu dost tříští. Typický festivalový film naplňující všechny smysly - jenže prázdný. Přesto jako pohled na současné americké teenagery z předměstí to nevypadalo nijak zle. Já tohle cvičení, co kamera dneska umí, vidím za lepších 50%. ()

Ephemeris 

všechny recenze uživatele

Gus Van Sant sa natoľko snažil rozbiť štruktúru príbehu, až nakoniec takmer rozbil divákovu trpezlivosť a pozornosť. Pôsobivý vizuál, skvelé kamerové filtre, ambient. Ak tomu ako nechcený bonus vymletá mladá generácia. A to sa písal ešte len rok 2007, takže všetci ešte neďatľovali do svojich smartfónov. Dnes si instantne svoje zážitky namiešajú len on-line, pretože žiadne reálne zážitky už nemajú. ()

pepo 

všechny recenze uživatele

Neviem ako to Van Sant robí, ale nejako sa mu darí vyrábať artovky, ktoré dokáž osloviť aj mňa. Možno preto, že dokáže hluchotu a bezdejovosť natočiť pútavou formou bez toho aby z nej bola cítiť kŕč. A to ja mám rád. Celkom depresívny ale rovnakou mierou citlivý a hlavne s chuťou natočený malý film. 9/10 ()

FlyBoy 

všechny recenze uživatele

Prekvapuje ma, že tak vnímavá, osobná a puntičkárska fragmentácia vnúroných pochodov ľudského organizmu osciluje len v modrej zóne. I keď ono to vlastne ani nie je až také prekvápko, že poväčšina osadenstva je naladená na úplne iný temporytmus záberovania či postupnosť rozprávania. Ten, ktorý nepodnecuje k rozmýšľaniu, ten čo slúži na odreagovanie - na dočasný úžitok. Jasné, takmer všetci máme radi občasné "nevybočovanie z konceptu", lenže tento Park sa do tejto škatuľky jednoznačne vtesnať nedá, mozog sa v ňom vypnúť tiež…nedá, ale práve naopak sa zapnúť…dá a musí, kto si to pred vstupom do sály neuvedomí, odkráča bledý. Gus Van Sant sa totiž s nikým nepára, na úkor uspokojenia más nefalšovane cíti s hlavným hrdinom (Gabe Nevins) a podľa vlastného gusta predkladá jeho zložitý proces vyrovnávania sa jak s krutou dobou, tak s neštastnou náhodou._______Únik pred sebou samým, návaly bezprostrednej úzkosti, nekontrolovateľný zmätok, ale aj ľahká irónia - to všetko je komunikované prostredníctvom nekonvečného filmového štýlu, ktorý si zakladá na troch pilieroch : 1) Nechronologická, prerušovaná, miestami repetitívna a tak povediac útržkovitá naratívna štruktúra, ktorá presne odpovedá zmiešaným pocitom mladého skejťáka. Až na pár vyprázdnených (avšak formálne stále zvodných) scén (chodba, skatepark) sa jedná o veľmi neortodoxnú a ťažko odhadnuteľnú skladačku dejových okienok, ktorých obsah po istom čase nadobúda jednotnú, sémanticky bohatú podobu. Chce to len chuť načúvať a sústrediť sa._______2) Tzv. pasívna mizancéna, ktorá uprednostňuje postavy pred priestorom, ten tu hrá druhé husle a stáva sa iba potrebnou kulisou. Dominantným objektom objektívu je Alex čo by traumatizovaný chlapec a ľudia obklopujúci jeho osobu, ovplyvňujúci jeho činy. Pracuje sa s hĺbkou ostrosti, obmieňajú sa kamery, spomaľuje sa dianie, snímajú sa detaily tváre, všetko sa podriaďuje primárnemu cieľu - prežitku._______3) Neočakávaný, ale nápaditý výber všakovakej muzičky. Od ambientu, cez rock'n'roll, až po folk. Sem-tam hip-hop, kde-tu aj punk. Audio tentokrát takmer vôbec nekorešponduje s videom, vzniká protipólny vzťah, ktorý na počudovanie bezproblémovo klape. Vytvára paradoxy a dosvedčuje neodôvodnenosť niektorých životných okamžikov._______Ak by som chcel mnou udelený počet hviezdičiek racionálne obhájiť, tak sa mi to zcela určite nepodarí, pretože aj keď túto psychologickú štúdiu treba poberať rozumom, na komplexné prijatie je nevyhnutné srdce. Byť pasívny nič nevyrieši a prejaviť súcit zasa nič nestojí. Ak "Paranoid park" nie je dostatočným dôvodom k aktívnemu prístupu a aspoň miernej empatii, tak neviem kam to všetko speje. Že by k rovnakej ľahostajnosti, znudenosti a nezúčastnenosti, k symptómom tak príznačným pre dnešnú, vonkajšími vplyvmi poškodenú mladéž? Kto vie, možno sa mýlim, možno nie. Každopádne Gus - nech už sa akokoľvek opakuje - vie čo + ako točiť a mne sa to veru pozdáva. Vidím v tom láskavosť, zanietenosť a…profesionálnosť. ()

oli.G 

všechny recenze uživatele

Tak neviem... Hudba je síce pestrá, ale vôbec mi tam nesedela - nehovorím že tam mal byť len hiphop či skaterský punk, no som presvedčený že určite by existovala nejaká stredná cesta. To by bol ale ten najmenší problém. Nemám nič proti filmom ktoré kladú dôraz na atmosféru a náladu, ale nemalo by to ísť úplne na úkor deja. Paranoid Park je tak do polky zaujímavý, no akonáhle sa záhada odhalí a už presne vieme, čo sa vlastne stalo, film zostáva stáť na mieste, nič už nerieši a neponúkne žiadne výrazné scény, emócie alebo dokonca nejaké vyvrcholenie. Na nejakom festivale iránskych filmov by to bolo príjemné spestrenie, ale doma ma to sklamalo. Asi hlavne preto, že trailer sľubuje niečo ako inteligentný teenagerský mysteriózny thriller plný psychológie a emócií. ()

Rosomak 

všechny recenze uživatele

Tvorbu Guse Van Santa netrpělivě sleduji. Jeho tvorba se vzpouzí klasickým mainstreamovým konvencím a pohybuje se na hranicích mezi vyprávěním a pouhými "náladovými obrazy". S jeho Paranoid Parkem je to však těžké. Je až moc jednoduchý a přímočarý. To by nevadilo, kdyby nechal naraci narací a soustředil se pouze na obrazy a jejich vnímání skrze chlapcovu postavu. Jenže Van Sant se zde rozhodl převážit na stranu vyprávění a zjišťuje, že je na to krátký. Postavy jsou schematické, neprokreslené, okolnosti nevysvětlené...a přesto mám neustále pocit, jek se snaží divákovi něco mermomocí sdělit. Příjemným bylo, když se občas vrátil na cestu vyprázdněné narace a nechal pouze plynout čas, nehledě na příběh. V těch momentech má navrch, bohužel ve filmu to neustále kolísá a při popisování příběhu malého skejťáka působí jeho počínání velmi bezradně... Jako by po několika letech, kdy experimentuje s narací docela zapomněl jak na klasický film. ()

Disk 

všechny recenze uživatele

"Píšu to na přeskáčku, nemám ten správný sloh", píše hlavní hrdina. A tak se tváří celý snímek. Na rozdíl od Alexe, který píše, co ho právě napadne, má režisér Gus Van Sant vše pečlivě promyšleno. Vyprávění je nelineární, často odbočuje od hlavní linie a o to, jestli Alex bude za svůj čin (ne)potrestán, jde prakticky nejméně, to si divák musí domyslit sám. Film vyžaduje aktivní diváckou spolupráci, u těch, kteří tak neučiní, se může stát, že snímek odsoudí jako manýristické sebeukájení. Děj je vypravován na přeskáčku, což není pro diváka jednoduché, pokud tento typ filmů nemá rád. Pokud je o rovinu kauzalita - následek, tak zde máme nejprve následek a až poté kauzalitu. To znamená, že spousta důležitých záběrů se opakuje, přičemž pokaždé tentýž záběr má vždy jiný význam. Mistrovské a žel značně nedoceněné dílo. ()

Sobis87 

všechny recenze uživatele

Film Paranoid Park vypráví příběh dospívajícího skateboardisty Alexe, kterého sužuje rozpadající se manželství jeho rodičů i povrchní vztah s přítelkyní Jennifer. Pro Alexe se tyto problémy ukáží být podřadné poté, co nechtěně zaviní smrt člena bezpečnostní stráže na kolejišti v blízkosti Paranoid Parku, jak skateboardisté nazývají městskou oblast, kde se setkávají. Alexe sužuje pocit viny a snaží se tuto hrůznou událost vytlačit z paměti. Přibližně měsíc po incidentu do Alexova života vstoupí detektiv Richard Lu, který potenciální vraždu vyšetřuje a Alex je stále více pohlcován strachem z dopadení a pocitem viny. Kamarádka Macy, která vytušila, že Alexe něco trápí, mu poradí, aby se ze svého problému, ať už je jakýkoliv, jednoduše vypsal. Alex začne psát deník, v němž retrospektivně vzpomíná na tragédii, na to, co jí předcházelo i na to, co se dělo poté. Psaní deníku je pro něho něco jako zpověď, po níž by se mu mělo ulevit. Paranoid Park divákovi zprostředkovává příběh ze subjektivního pohledu hlavního hrdiny Alexe, čehož je docíleno retrospektivním vyprávěním ve formě deníku, který si Alex píše a jehož prostřednictvím se snaží zrekonstruovat tragédii na kolejišti, události, které jí předcházely, události, ve které tragédie vyústila a následky, které zanechala. Vyprávění je tak omezeno na Alexovo subjektivní prožívání událostí, čemuž se podřizuje i formální stránka filmu. Ve filmu je hojně využíváno zpomalených záběru pro vyjádření určitého stavu mysli hrdiny, což navíc podtrhuje i zvuková stopa, která má převážně ambientní charakter. Samotný syžet je také podřízen postavě, neboť divákovi podává informace stejným způsobem, jak je zachytil sám Alex – ten v deníku popisuje události právě tak, jak si je pamatuje on sám, tedy výhradně ze svého hlediska, což naraci omezuje na jeho subjektivní chápání a prožívání daných událostí. Jediný prvek, který se tomuto systému subjektivizace vyprávění výrazněji vymyká, je hudební doprovod – nediegetický prvek, který se v některých scénách svou náladou staví do opozice s aktuálním psychickým rozpoložením postavy. Jako dominantní prvek v tomto filmu tu figuruje již zmíněná subjektivizace vyprávění, kdy jsou počitky hlavního hrdiny přenášeny přímo na diváka, a to prostřednictvím syžetu, narativní struktury i samotného filmového stylu. Skládání fabule je díky narušování časové a prostorové kontinuity pro diváka zpočátku poněkud komplikované, ale s postupným odhalováním nových skutečností a zpočátku těžko odhadnutelných smyslů některých scén získává fabule stále výraznější rysy, aby si divák mohl na konci filmu udělat celkem jasnou představu o příběhu z hlediska časové souslednosti, kauzality a prostoru. Z hlediska kauzality jsou divákovi prezentovány nejdříve následky a až postupem času se Alex ve svém vyprávění dostává k samotnému prvopočátku – události, která započne řetězec změn. Pokud pomineme počáteční zatajování příčiny z důvodu vyvolání zvědavosti u diváka, je to Alexův strach z dopadení a pocit viny, díky nimž jsou pro něho důležitější následky incidentu, které ve svém vyprávění upřednostňuje před samotným incidentem (tedy příčinou) a jelikož je narace Alexovým čistě subjektivním prožitkem, musí se řídit podle jeho myšlenkových pochodů. V porovnání s modelem klasického hollywoodského filmu je Paranoid Park poněkud nekonvenčním počinem. Jestli má hlavní postava v klasickém hollywoodském filmu obvykle hned od začátku jasně stanovené cíle, tak postava Alexe téměř po celou stopáž filmu tápe, ať už jde o řešení svých problémů nebo vztah s přítelkyní. Jistá je jedině jeho touha uniknout od všech starostí, které ho tíží a může pouze doufat, že mu v tom psaná zpověď pomůže. Zmatenost hrdiny jde v Paranoid Parku ruku v ruce s matoucí narativní strukturou a to je jeden z dalších rozdílů mezi vyprávěním v tomto filmu a vyprávěním v klasickém hollywoodském filmu, kde je kladen důraz na co nejsrozumitelnější podání děje s pokud možno co nejmenšími nároky kladenými na psychickou aktivitu diváka. Dalo by se říci, že klasický hollywoodský film klouže ve svém tématu po povrchu a je pro něj nejdůležitější jasné podání děje, zatímco Paranoid Park se nevyhýbá nejednoznačnosti a proniká více do hloubky a podstaty věcí, především tedy samotné postavy Alexe, čímž má blíže k umělecké naraci oproti té klasické. Ve filmu se také vyskytuje nemalé množství narativně vyprázdněných scén, ať už jde o Alexovy průchody chodbou školy nebo scény, kdy postavy prosté jakékoliv aktivity mlčí a film se v tu chvíli zaměřuje výhradně na emocionální rovinu. Ve vztahu syžetu a fabule z hlediska času je doba trvání události explicitně ukázaných (tedy syžetu) výrazně kratší oproti celkovému trvání fabule, neboť příběh pokrývá časové rozmezí něco přes jeden měsíc (Alex jako vypravěč poznamená, že byl k výslechu přizván měsíc po incidentu na kolejišti). Naopak v některých scénách je trvání syžetu delší, než jak tomu je u fabule, čímž jsou konkrétně míněny zpomalené záběry. Z hlediska prostoru je syžet méně konkrétní, než bývá zvykem, čehož bývá dosaženo převážně kladením velkého důrazu na postavy na úkor prostředí a malou hloubkou ostrosti při snímání, díky čemuž je orientace v prostoru pro diváka obtížnější. V momentech, kdy je obraz kompletně rozostřený, nabývá vnímání prostoru až abstraktního rázu. Filmový styl v Paranoid Parku je stejně jako narace podřízen subjektivnímu vnímání hlavního hrdiny, pouze zvuková stopa v některých momentech vybočuje při používání hudebního doprovodu, který je neadekvátní k aktuálnímu psychickému rozpoložení hlavního hrdiny, čímž dění ve filmu ironizuje. Z hlediska mizanscény jsou upřednostňovány postavy (především postava Alexe), které často zabírají majoritní část ve snímaném prostoru, což je pochopitelné při faktu, že se film předně zabývá vnitřními pochody postav. Prostředí ve filmu je konstruováno realisticky, aranžmá jednotlivých prvků před kamerou bývá opomenuto a jistý kompoziční řád v záběrech jim dodává až umístění kamery v prostoru. V prostorovém plánu je postava Alexe téměř vždy v úplném popředí, neboť ona je hlavním tématem filmu, ve středním plánu se nacházejí buď ostatní postavy, se kterými je Alex v interakci, anebo střední plán úplně splývá s pozadím a tvoří tak prostorově plochou kulisu, jakýsi pouhý vyprázdněný doplněk ustavující Alexe v prostoru, který je v některých momentech uveden do abstraktní roviny prostřednictvím nízké hloubky ostrosti. Mizanscéně tedy převážně vládne postava Alexe jako dominantní prvek, zatímco zbylé prvky jsou většinou upozaděny, aby zbytečně neodváděly pozornost jiným směrem. Tělesný výraz postav je převážně statický, pomineme-li několik Alexových systematicky totožných průchodů, dokumentární záběry skateboardistů a scénu na kolejišti, která je tou nejdynamičtější a nejakčnější v celém filmu. Postavy na začátku scény vejdou do snímaného prostoru a zaujmou určitou pozici, která se až do konce dané scény většinou dál nemění. Pokud jde o tělesný výraz, postavy jednají velmi laxně a téměř úplně se oprošťují od výraznější gestikulace a řeči těla celkově. Centrem jejich projevu je obličej a dialogy, čemuž se přizpůsobuje i celá stavba mizanscény, která by se dala stručně charakterizovat jako strohá nebo minimalisticky vystavěná. V hlediska make-upu a kostýmu nejsou postavy výrazněji stylizované, i zde je kladen velký důraz na realističnost a přirozenost, proto nemá například postava dospívající Macy zakryté akné, zato líbivá Jennifer je snad jedinou postavou s výraznějším líčením. U klasického hollywoodského filmu bývá zvykem, že jsou důležité postavy vizuálně zvýrazněny nějakým pro ně typickým oblečením nebo specifickou rekvizitou, ne tak v Paranoid Parku. Zde postavy skateboardistů sice nosí pro ně typické oblečení a jejich zařazení do komunity podtrhuje i rekvizita v podobě skateboardu, který nosí stále s sebou, ale jako jednotlivé persóny už rozlišovány nijak nejsou, jako tomu bylo například ve Zběsilosti v srdci Davida Lynche, kde hlavní postava Sailora nosí sako z hadí kůže, o kterém sám v jedné scéně říká, že je neodmyslitelnou součástí jeho personality. Je tomu tak opět proto, že důležitější než exprese jsou vnitřní pochody postav a jakákoliv takto povrchní vizuální prezentace by zbytečně odváděla pozornost. Z hlediska symptomatického významu film vyobrazuje nynější mládež tápající v tomto světě, otupělou, znuděnou, která je konfrontována s problémy, do kterých ještě nedospěla a chybí jí pevné rodinné zázemí. Jediným jejím únikem je rebelie a skateboardové prkno. Dalo by se to nazvat jako symptom mládeže v disfunkční společnosti. 100% () (méně) (více)

Anderton 

všechny recenze uživatele

Paranoid park môžete sledovať ako Van Santov autorský počin časovými hrátkami a teen témou naväzujúci na Slona, ale aj ako oveľa širšieho zástupcu bohatej americkej nezávislej scény, kde dokonale zapadá. V tomto smere mi pripomenul napr. Soderbergovu Bublinu, kde sa taktiež vyskytuje zločin, observácia každodenného života a neustále pojedanie fastfoodu. Osobne som si zopárkrát pri pohľade na cheesburgery a karamelové cappucina s dvojitou dávkou šľahačky a následným zobrazením anorektického brucha hlavnej postavy postiskol nad dávnymi časmi, kedy sme zjedli a vypili všetko a vyzerali sme stále rovnako dokonale. ()

Související novinky

Cinepur CHOICE 2008 - Nápadný půvab filmu

Cinepur CHOICE 2008 - Nápadný půvab filmu

24.11.2008

Filmový festival Cinepur CHOICE se po loňském úspěšném debutu rozšiřuje na 5 sekcí a filmy představí v 9 promítacích prostorách. Festival orientovaný na nejprogresivnější trendy současné… (více)

Reklama

Reklama