Laura strávila najšťastnejšie roky svojho detstva v sirotinci na morskom pobreží, spolu s vychovávateľmi a spolubývajúcimi, ktorí ju milovali ako vlastnú sestru. Po 30-tich rokoch sa spolu s manželom Carlosom a ich synom Simonom vracia na toto miesto. Chce si splniť svoj sen, zrekonštruovať a znovu otvoriť opustený sirotinec ako domov pre postihnuté deti. Nové záhadné prostredie vzbudí v sedemročnom Simonovi predstavivosť a v chlapcovej mysli sa začínajú spriadať fantazijné predstavy. S blížiacim sa dňom otvorenia nového domova narastá napätie v rodine. Carlos začína byť skeptický a neverí Simonovým predstavám. Laura sa však pomaly presviedča, ... (zobrazit celý text)
Už jsem přivykla faktu, že mě vyděsí spíš scéna v muzikálu než v hororu a to, ať se odevzdávám sebesubmisivněji, ale fantasticky vypointovanému El Orfanatu pšenka vykvetla. Belén Rueda jako žalem šílená matka, atmosféra ponurého domu, Geraldina a její duchařské intermezzo, zvraty, zvuky ... jedna ňamka na druhou a tady se dočítám, že to není originální ?! V tom zaujetí mi to uniklo. 4,5*.
Po dlouho dlouhé době se objevil horor, kde netečou potoky krve, nepadají hlavy po stovkách, ale přitom svojí tajemnou atmosférou rozehranou na minimálním prostoru dokáže uržet napětí a několikrát diváka pořádně polekat. A přestože scénář není zas tak moc originální a půjčuje si nápady z vícera podobných filmů, jeho zpracování se povedlo na výbornou, navíc Belén Rueda je výborná jako hysterická matka, která dodává hororu navíc ještě nový rozměr směřující spíš k dramatu. Jak si vše vyložíme je jen na nás, přestože na konci dostaneme dostatečně uspokojující racionální vysvětlení.
Povedená žánrovka, bez vážnějších kazů a chybiček, až je vlastně vycizelovaná natolik, že jsem měl pocit dokonalé sterility. Ty rodinné vztahy jsou načrtnuty velmi obšírně, bez jakékoliv intimnosti, tudíž jsem hrdince tu posedlost hledáním syna nevěřil ani minutu. Nutno uznat, že to má své momenty a pointa zdařile překvapí, ale cesta k tomu všemu je formálně až moc průhledná. Lepší 3*.
V době, kdy se američtí a francouzští režiséři vzájemně trumfují počtem přeřezaných achillovek ve svých hororech, přichází ze Španělska velmi klasicky pojatá duchařina, která všechny ty nabroušené břitvy, ruční a motorové pily spolehlivě tupí svou chytrostí. Stejně jako vizuálně i atmosféricky spřátelený Faunův labyrint, zavádí nás i Sirotčinec na hranici světa fantazie a reality. Zůstává jenom na nás, jak si všechny nadpřirozené jevy vysvětlíme. Jde to i racionálně. Ústřední myšlenka s domem a jeho (ne)živými obyvateli vážně připomíná Ty druhé, ale označovat její následné rozpracování za neoriginální mi přijde hodně neprozíravé. Všechno dění dává dokonalý smysl v rámci obou vymezených světů a jejich protnutí je na horor až nečekaně dojemné. Motiv pátrání najednou získává nový rozměr – matka nehledala adoptovaného syna, ale cestu k němu. Hororovými fanoušky bude Sirotčinec nejspíš přijat jako ne dost děsivý a příliš pocitový, mně poměr scén „blíží se infarkt“ (včetně nečekané parafráze Osvícení) a „řekni mi, kdo jsi a co chceš“ (včetně zábavných her ve stylu počítačových adventur) naprosto vyhovoval. Nečekejte horor, čekejte dobrý film, a pět hvězdiček vám nebude připadat jako přestřelené hodnocení. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, Adrian, vincent, kikuka, wipeout, Martyr
Scénář: Sergio G. Sánchez ..
Slušná bububu pohádka pro odrostlejší, kde požitek kazí pachuť všeho možného, již obehraného. Viděl jsem tam Kruh, Ty Druhé a další známé duchařské "pecky." Nějaké to mrazení v zádech vyvolala jediná scéna a to když do domu dojela skupinka para-vědátorů a rozjel se jejich experiment. Jinak povětšinou průměrné, stavící jen na silném hereckém výkonu (skutečně vynikající Belén Rueda), zasazeném do brilantně učebnicových hrátek se světlem/stínem, kamerou, diváckým očekáváním. Jenže bát se bude leda nováček nebo notorický strašpytel (třeba Rob Roy:-*). ___ Zvláště pětkaři opět přehání a pod nátlakem výrazného stylu zcela ignorují obsah. Z prvního pohledu se může jednat o fantasticky natočený film, z druhého ovšem také o vcelku nudný a pro znalejšího diváka neobjevný počin. ___ Takže pozor, až budete pod nátlakem současného vysokého hodnocení (83% a bude klesat!!) vstupovat s přehnaným natěšením do prostorů Sirotčince. 55%.
Sirotčinec není klasický horor, ale spíše film o hledání matky s výbornou atmosférou a několika mrazivými momenty, které bohužel nestačí k otitulkování filmu jako hororu. Kdo čeká krev nebo hromadu strachu měl by raději jít na jiný film, protože toho se určitě nedočká. Vedle dobré hudby a ne zrovna nejoriginálnějšího příběhu se režisér a hlavní postava snaží udržet diváka v obavách a očekávání, což se daří tak na půl. Škoda propracovanějších momentů, které by se hodili do opravdového hororu a málo originality, kterou nezachraňuje ani závěr.
Mix vsetkeho mozneho od Omenu az po Los Otros a mozno este aj nieco navrch. To nebol kompliment, ale ani vycitka, iba konstatovanie, ze na mna to neucinkovalo (dokonca ani "sanka" mi pri sanke nepadla...). Navyse v sekvenciach hry bolo smutne to, ze hru hraju iba postavy vo filme a nie s nimi aj divak, ktory jednotlive indicie nema sancu za tak kratku chvilu spoznat a zasadit do rozvijajuceho sa vzorca. Dokonale naplnanie osvedcenych zanrovych postupov budovania strachu isli prave vdaka odhadnutelnosti mimo mna, vratane zaverecnej pointy. Profesionalne natocena, dobre zahrana, ovsem nijak prevratna zalezitost.
Perfektní duchařina to je především, co jiného si od takovéhoto filmu vlastně vůbec přát. Tak jak se tváří, tak se taky chová, takže účel plní opravdu na jedničku. Guillermo del Toro se opět vyřádil, jako tenkrát v Princi bez království. Jediné, a opravdu je to maličkost co bych rád vytkl, tak je konec. Ten možná mohl být trošku tajuplnější a originálnější. Netvrdím, že to není originální, ale takový konec se na takovýto film rozhodně nehodí. Beztak je to horor, který má výborný námět, tak dobrý, že dlouho jsem lepší nezažil. Duchařiny já mám hrozně rád, a tahle válí na prvním místě za hodně dlouhou dobu. Svůj účel tento film tedy rozhodně splnil na jedničku minimálně.
Za posledných x rokov ma najviac vystrašili Tí druhí, REC a Diablova chrbtica. Ako to tí Španieli robia? Sirotinec až taký strašidelný nie je, ale rozhodne vie pracovať s "tušením skrytého" a v niektorých scénach spoľahlivo skrúca žalúdok a vyvoláva zimomriavky. Dejovo je síce otrepaný a zdanlivo predvídateľný, no príjemne nepríjemná pointa, herecké výkony a celkové spracovanie ho posúvajú kusisko nad priemer. V rámci súčasnej hororovej tvorby veľmi dobrý kus. 7/10
Rozhodně to není čistokrevný horor, i když tam tísnivá atmosféra rozohodně nechybí. Problém je, že to málo tlačí na pilu, takže jsem se střídavě bál a nudil. Navíc to má hodně divný konec (vlastně to má asi být happy end). Herci jsou dobří, ale já prostě nejsem na duchařiny.
Horory to mají dneska velmi těžké, alespoň u mě teda. Zpravidla si je totiž dávám na noc, aby to mělo ty správný grády a to je právě jádro pudla. V dnešní době se totiž začnu bát sotva ráno otevřu oči a čekám kdy a kde se zase co během dne vysere. Hned od rána se na mě valí slušný dávky strachu. Neukrad mě přes noc nějaký gang autíčko ?? Nenabourám ? Neskončím v zácpě ? Stihnu přijít včas na jednání ? Nepřijdu o klienty ? Nezmlátí mě někdo na ulici ? Kdo mě dneska okrade ? Nebudu mít v kaslíku moc složenek ? Nepošle mě do prdele má jediná milenka ? Budu mít večer co jíst ? Nejsme díky výrokům prezidenta republiky ve válce s celým světem ? To je jen nepatrná dávka každodenních téměř již povinných strachů. No uznejte sami, že když si pak večer natahnete fajfky k bedně nebo v kině, tak nějaký to hovado se sekyrou v ruce už působí spíše sklidňujícím dojmem. Někdy si dokonce přeju být jeho první obětí a vyřešit tím definitivně ty strašně "výhodný" úroky u hypotéky. Pak jsou, ale horory prosté všech násilných tvorů i netvorů a sázející spíše na psychologickou stránku, jako třeba Sirotčinec. Moje dení strachy sice Sirotčinec netrufnul, ale svou hustou atmosférou jim byl více než vyrovnaným soupeřem. Velká škoda, že film neskončil o 10 minut dříve. Příběh by pak nabral v konečným efektu na mnohem větší síle. Nevadí i díky skvělému herecku výkonu Belén Ruedai jsem si zoufalost matky, která se neche smířit se smrtí svého syna prožil s ní a to se počítá !
"Believe and then you will see." Je pouze otázkou času kdy Juan Antonio Bayona nebude potřebovat ke zviditelnění svého filmu jméno producenta Guillerma del Tora. Takový talent prostě nemůže zapadnout. Místy sice ještě staví formu nad obsah, ale to ani v nejmenším neznamená, že by ho nějak opomínal či snad dokonce zanedbával. Atmosféra je perfektní. Ne přímo strašidelná, ale taková ta příjemně mrazivá (což neznamená, že mi párkrát řádně nezatrnulo). Velký podíl na ní má dokonalá hudba Fernanda Velázqueze a úžasná ruchová stránka filmu. Španělsko se na tento typ horrorů snad specializuje. Vyloženě geniální je pasáž s moderním médiem - ač je pro film nepodstatná. Co potěší je závěr. Ani ne tak (ne)pointa jako spíše jeho krása. Kdyby si byl Bayona více ohlídal tempo v některých pasážích (čtěte zkrátil to o deset minut), tak se dalo uvažovat i o vyšším hodnocení. Pomyslné absolutorium si tak odnáší aspoň Belén Rueda za hlavní roli.
Atmosferický duchařský thriller/horor odkazující až někam k temným původním folklórním pohádkám, které byly přirozeně strašidelné a hororové. Mystérium prokletého domu chytře ohraničuje příznačné uzavřené prostředí, kde je od začátku přítomno neviditelné tajemství, které chce býti odhaleno. Za vyzdvižení stojí (s pohádkou propojující) princip hry zajímavě použitý ve struktuře příběhu, obdobně jako motiv pohádkové knihy Petera Pana, který (stejně jako postavy ve filmu) odmítá zestárnout. Šikovně jsou proti sobě postavena i paradigmata racionálního přístupu k realitě a paradigma připouštějící existenci nadpřirozena (jejich stěžejní střet předznamenává i nejsilnější scénu filmu - médium vydávající se kontaktovat druhou stranu, geniálně zaranžované v metazáběrech kamer, kdy se tým pokouší tento kontakt multimediálně dokumentovat...). Ve filmu byly použity podobné kamerové rastry, jaké bývají ve filmech Guillerma del Tora, který určitě ne náhodu tenhle snímek produkoval. Obrazovost a symbolickou hloubku jeho filmů sice El Orfanato nemá, na to mu schází del Torava mýtotvorná fantasie, ale svou funkci (tedy uchvátit divákovu pozornost a napnout ho mnohdy až k nevydržení) určitě splňuje dokonale. Mám rád španělskou a obecně hispánskou kinematografii a ani El Orfanato (Sirotčinec) mne nezklamalo...
