Antikrist

„Strach nie je nebezpečný.“ Snažím sa vyznávať heslo „ži a nechaj žiť“, ale diváci, hľadajúci vo filmoch metafory, mi vždy pripadali smiešni. Že Willem Dafoe v lese uvidí srnu podľa nich znamená, že práve videl komplikované vzťahy medzi matkou a synom. Podľa mňa to znamená iba to, že v lese videl srnu. Takýchto dvojzmyselných scén (KRAVÍN... chcelo by sa povedať) je film plný. Odmietam nad nimi premýšľať. Som ale rád, že som ANTIKRISTA videl. S hororom to veľa spoločného nemá, ale kamera je miestami nádherná, výprava lesa sa mi páčila a po dlhom čase som mal z Dafoea pocit, že to nie je znudený hollywoodsky herec zo SPIDER-MANOV, ale ten kedysi uznávaný šialenec, hrajúci vo filmoch ako ČATA a ANGLICKÝ PACIENT. Zaujali ma tiež niektoré hypnoticky atmosférické scény (začiatok, koniec) a pornografické detaily predovšetkým pred kamerou natvrdo masturbujúcej Gainsbourgovej. Inak o ničom. (27.05.2011)

Trierovo dílo se někomu může jevit, jen obtížně stravitelné, ale když se hlouběji vnoříme do jeho pocitově vyprávěného příběhu, kdy je námětem jedno z nejtěžších traumat, jaká mohou člověka – zejména matku – postihnou. Zatímco rodiče (Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg) se oddávají milostným hrátkám ve sprše, jejich dítě vyleze z postýlky a namíří si to přitahováno k otevřenému oknu. Černobílý zpomalený obraz, vlnící balet propletených těl, kapek vody i vloček sněhu, vytváří v úvodní sekvenci až magický časoprostor. Prolínající se jím proslulá árie z Händelovy opery Rinaldo v souznějícím významovém splynutí výstižně nazvaná „Nech mne oplakávat.“ S mistrnou sugescí jakou vyvolává, až ho lze (nejspíš důvodně) podezírat, že se pokouší léčit běsy ve vlastní duši. „Antikrist“ ovšem zůstává svébytnou, nezaměnitelnou výpovědí, která se vyznačuje jednou úžasnou předností a to že dokáže prolomit znecitlivělou slupku našeho vnímání. (11.11.2009)

Antichrist - podívaná s falicky zdviženým prostředníčkem...... Mrtvá liška obživla…“Chaos vládne“, řekla a zase umřela. Vše co je třeba znát o ději je, že Antichrist je minimalistický snímek s dvěma herci, liškou, rodící srnou a vránou odehrávající se v lese nedaleko srubu, ale parafráze na Bambino to není. Had číhá i na těch nejneočekávanějších místech, kam by nás nenapadlo se podívat. Můžou to být kořeny stromů a nebo ženská duše tápající světem, která se nejvíce bojí sama sebe a své vnitřní síly. Kde najít bezpečné útočiště před krutým světem a osudovou předurčeností pohrávající si s lidskou psychikou. Proč si nevybrat rovnou místo s příhodným názvem Eden, jenž rozhodně není rájem na zemi ale spíše pekelnou jámou, která rozevírá svou rosou zbrocenou náruč nabízející útočiště všem ztraceným duším. Ale za jakou cenu. Lišky zde nedávají dobrou noc a snaha splynout s přírodou je prakticky nemožná. Jen zde vyplouvají na povrch niterné pocity a tužby, které by v osidlech civilizace nebyly realizovatelné. Všudypřítomná agonie se táhne příběhem jako hlavní leitmotiv a svá pavučinová vlákna snová skrz na skrz. To co se ze začátku zdálo být poeticky nemravnou zábavou postupně zabředává do rozmáčeného mechového porostu, aby se ve výsledku stalo součástí Edenu. Ráje či Pekla, kde v kořenech číhají ukryté tužby a vrána vás buď zachrání a nebo pošle rovnou do pekla. Asi by byla chyba brát vážně snímek v jehož závěrečných titulkách figuruje jméno Andrei Tarkovsky, ale kdo nemá rád vtipné hříčky, že? Pohrávání si s formou, kdy makro záběry spolu se slow motion pomalu přibližují různé detaily, které působí znepokojujícím dojmem korunované podprahově ukrytými záběry tváře hlavní hrdinky do jinak rozmazané koláže představující ubíhající krajinu viděnou z okna jedoucího vlaku. Snové výjevy jsou rozkročeny přesně mezi poeticky působící kýč a noční můru, kdy zpoza kořenového porostu stromu vystrkují své paže chtíčem posedlé bytosti. Ostatně erotická složka je jednou z nejzákladnějších stavebních kamenů snímku. Sexualita proudící už z úvodního prologu se postupně stupňuje, aby v samotném finále eskalovala v nepříjemně naturalistické mučení, které atmosféricky koketuje s Kubrickovým Osvícením. Nasnímání snímku na Digital se zdá být v případě Antichrista tou nejlepší možnou volbou. Otupují se ostřejší hrany jednotlivých záběrů ale zároveň zůstává nepříjemná pachuť na patře spolu s vědomím lidského utrpení, které je cítit na každém rohu. Strach ze ztráty další blízké osoby vybičující podvědomí k jedinému možnému závěru mající za následek obsesi vrcholící křečí a žlučovitě vypuzeným křikem spolu s tělními tekutinami a jiným organickým materiálem. 9/10 (10.07.2009)

Pro někoho je Trier mizogyn. Podle mne chápe ženy lépe než mnozí jeho kolegové a Antikrist je toho výborným důkazem. Kromě toho, že jde o hluboce osobní film vzniklý z velké vnitřní bolesti, je to zároveň nadčasová výpověď o neodlučitelnosti mužského a ženského principu, které se vzájemně doplňují i ničí. Muž svou přirozenost skrývá, žena jí dává průchod. Racionalita se snaží zkrotit živelnost namísto toho, aby ji přijala za svou součást. Harmonii by měl přinést návrat k sobě samému, a tedy do přírody, potažmo do Ráje. Ten už ale neexistuje. Bůh je mrtev, chaos zvítězil. Psychologický horor o rozkladu lidské duše i tradičních hodnot si nás podmaňuje mnoha neskutečně působivými i extrémně drastickými výjevy a zároveň naši pozornost udržuje strukturou připomínající několikafázovou terapeutickou seanci založenou na principu „co tě nezabije, to tě (možná) posílí". Podobně absolvovat Antikrista znamená pohlédnout do nitra temnoty a zažít - jako Trier během natáčení - malé znovuzrození. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, niethustra, Exkvizitor, type_B, Dubro, marvan (26.11.2009)

90?% Snad. Tohle je můj první film od Triera. Ze začátku jsem si vzpomněl na Tarkovského a na konci mu byl film věnován. Tohle je další případ obrazových cvičení, které mě vtáhnou, bizarností, které mě vylekají a šokujících scén, které mě nešokují. Jinotaje jsem skoro neodhalil, už nechci psát nic o fascinaci, prostě mě to bavilo. Přesto to podruhý nedám. Nejspíš. (20.01.2010)