Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále

Jeden z mých zásadních filmů, který formoval mé názory a pohled na svět. Život rokenrolového krále (kterého jsem nikdy neposlouchal) Mikiho Volka a jeho zarputilý boj nejen se světem, ale i se sebou samým... Igor Chaun, sám blízký Mikiho přítel, měl díky osobitému vztahu s hudební legendou možnost nahlédnout do osobního života a otevřít cestu názorům a ozvěnám hodnotového žebříčku hudebního solitéra, jehož uměleckou i životní dráhu determinovaly hranice dané režimem i světem showbyznysu. Vzácný dokument... (10.07.2007)

Při pádu z rokenrolového trůnu si natloukl a horko těžko se pak zvedal. Tuto základní pravdu o Mikim Volkovi jsem pochopil už po hodině tohoto dokumentu - tedy po první části, nazvané Život. Samostatně bych ji hodnotil 4*, řekne totiž vše podstatné. Jenže je tady ještě druhá část, nazvaná Smrt. A ta má také hodinu. (Takže to vlastně není Smrt, ale Umírání.) Autoři dokumentu měli Mikiho rádi a asi chtěli, aby lidi poznali všechny stránky jeho života - i ty politováníhodné. Tímto jistě dobře míněným úmyslem u mě paradoxně ale dosáhli opaku - trpěl jsem u toho. Jako bych se díval na pořad bulvárních hyen o Michaelu Jacksonovi a jeho rozpadajícím se nosu. ... No a vypravěč Radovan Lukavský se svým tragickým přednesem celkovému dojmu také nepřidal. (16.12.2010)

Mikyho Volka jsem kdysi poslouchala, dokument mě ale příliš nenadchl. Alkohol, drogy, ten člověk se jen systematicky ničil. Jeho mladí přátelé ho určitě měli rádi, škoda, že mu nedokázali pomoci. Ale to by asi nedokázal nikdo. Amatérské záběry jsou jistě cenné, ale na mě to působilo místy jako bulvár. A vůbec mi zde neseděl uhlazený komentář pana Lukavského. Jeho krásný hlas mám ráda, ale k tomuto dokumentu se podle mě vůbec nehodil. Mělo to asi působit jako kontrast k nevázanému životu Mikiho Volka, ale mně to nepřišlo jako dobrá volba. Spíš mě to dráždilo. (31.05.2023)

Jeho poslední fanynkou byla sociální pracovnice, která se oň starala. Osobně mě nikdy Volkova hudba nebavila, takže mě ani nedojímalo, když tam byly záběry naň coby na odulé zdevastované chrochně. Pro tyhle hvězdy je vůbec nejlepší, když chcípnou mladý, nemusej pak aspoň natáčet tyhle seniorský vzpomínačky. Jestli jsem to pochopil správně, tak otcem M.V. byl František Kožík? Tohle bylo v dokumentu jen nakousnuto a nedopovězeno. Volkův důvod, že nenáviděl Beatles, protože mu vzali obživu (odliv posluchačů od rokenrolu) je divný a sebestředný, i když asi pochopitelný. Kritik Černý i při smuteční řeči na Volkově pohřbu dával najevo, že je chodící muzikologická encyklopedie a že se rád poslouchá, člověk by ho nejradši poplácal po tý jeho křivý kebuli. Celkově se mi dokument líbil, protože mám rád neskutečnou trapnost a oceňuji, že se najdou filmařský nadšenci, kteří neváhají svůj idol natáčet třeba i když jde v chodítku na sesternu nechat se přebalit. Miki, jak se zdá, byl ve svém životě spokojený, protože dělal co ho bavilo a ke stáru si našel partu vocásků, kteří ho obdivovali a pomáhali mu překonat samotu. Jeho vysoké stáří už ve čtyřiceti bylo poměrně srandovní, třeba záběry když si jde pro mlíko v teplákový soupravě, o holi, v tmavejch brejlích a s prstenama, ale takhle holt s člověkem zamávají drogy v kombinaci s chlastem. Chci aspoň věřit tomu, co v dokumentu zaznělo, „nevím, jestli byl Miki šťastný, ale určitě byl absolutně svobodný“. Kamón béjbe šejk, hé bap rýba, óu jééééÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ. (29.07.2012)

2/2 Je mi líto, ale tenhle portrét tzv. českého krále rokenrolu patří mezi to nejhorší, co na poli českého dokumentu v 90. letech vzniklo. Neskutečné množství vaty, zbytečně tlačené soukromí Filipa Menzla do popředí. Menzl tehdy nebyl spokojený jako herec a hledal nové místo na slunci a tak se našel jako parťák Mikiho Volka. A ani Chaun s tím zoufalým materiálem nic nevymyslel. Otázka je, kdo stál za nápadem, že takový materiál musí mít vypravěče v podobě uhlazeného projevu Lukavského. Ačkoli se to šíleně třískalo. Stejně jako vystoupení distinguovaného Františka Kožíka a jeho vyznání z lásky k matce Mikiho Volka... Nesmyslně interpretované dobové články, trapné chvilky četby F. R. Čecha přednášejícího kapitoly z vlastní knihy vzpomínek... Celé to stojí na základní premise adorace jepičí kariéry jedné z mnoha tváří klubových scén 60. let, Miki Volek se sice našel na prknech Olympiku a stal se členem Olympicu, krátce měl angažmá v SeMaForu, ale to je asi tak všechno. Počínaje normalizací se propadl kamsi na dno a z něho už se nikdy nevyhrabal. A diváci tohoto skvostu jsou bohužel nuceni sledovat tento pád pod drobnohledem. (03.10.2021)