Pièce touchée

Současný rakouský strukturalista Martin Arnold upřednostňuje pedanticky analyzující přístup k filmovému časoprostoru, který rozpitvává na kvanta volně se sdružujících mikroscén. Arnolda fascinují hlavně konvence hollywoodských melodramat 50. let (idealizace rodinného života, neustále vystupování a vstupování do místností), které znásilňuje a dovádí ad absurdum. Dohromady osmnáctivteřinovou scénu roztahuje do zdánlivě neúnosných šestnácti minut a prostřednictvím neustálého zrychlování, vracení, zrcadlového převracení jednotlivých gest a pohybů nám sugeruje vlastní pojetí „konvenčně-nekonvenční“ mizanscény. Připodobňuje tak běžné lidské chování ke sžíravému mechanickému monstrkabaretu, jenž na dřeň poodhaluje abnormalitu fádních věcí. (15.06.2007)

Dekonštrukcia rodinnej rutiny. Žena oddychuje v kresle, číta magazín. Otvárajú sa dvere v pozadí, vstupuje muž. Víta sa so ženou. Niečo si hovoria. Štvrťminúta pôvodného záberu zo staršieho čiernobieleho filmu trvá v režisérovom podaní štvrťhodinu. Využíva pritom rôzne filmové postupy, ktoré urobia zo štandardu filmu neopakovateľné kinetické divadlo. Píše sa, že ide o psychoanalýzu. Skôr sa to javí ako hravá ironizácia každodenných rituálov spoločného života v domácnosti. V podobe rozloženia jednotlivých giest a úkonov do neopakovateľných, často srandovne absurdných súvislostí a obrazových kolotočov. Za pomoci jednotlivých druhov filmovej formy. Film, kde sa forma stáva vyjadrením obsahu. (15.03.2016)

Když filmový obraz i celá kamerou zpodobněná Situace rozbíjí své bezprostřední splývání s tzv. přirozeným průběhem dějů a jednání, přichází Arnoldův "Pièce touchée" - v totální fragmentaci situace a jejích pohybů Arnold distancuje postavy a věci od nich samých, od "jediného správného" průběhu události (jenž se v běžné kinematografii manifestuje naturalizující (ideologickou) nekompromisností lineární sekvence záběrů). "Pièce touchée" stojí na počátku Arnoldovy trilogie (spolu s "Passage à l'acte" a "Alone", v níž postupy experimentální filmové psychoanalýzy odhaloval právě do nevědomí = zdánlivé neexistence vytěsněné možnosti zpodobnění vnější reality. /// Autor "Logiky smyslu" by mohl vypozorovat formální principy Aiónu, času "věčné" pravdy události, v níž se Alenka stává menší s tím, jak roste... /// Film analyzuje několik rovin, jež jsou patrné až díky tomuto repetitivnímu rozkladu pohybu a obrazu, a hlavně - jež ustavují nové vztahy mezi postavami a ději, rozbíjejíce tak "přirozený" (hollywoodský) sled události: 1) ruka manžela synchronizovaná s hlavou manželky - kterápak buržoazní panička tančí, jak píská manžílek?; 2) Tam, kde opakující se obraz dává postavám jen minimální vůli, mění se tyto v našem vnímání jen na marionety v rukách pána filmového obrazu /// Hlavní ale je, co Arnold vytváří zahrnutím vertikální osy, štěpící obraz vedví a zároveň jej převracející: 3) Dveře otevírané zprava doleva se v jednom diváckém prožitku "mění" (oni jimi opravdu jsou!) v dveře zavírané zprava doleva; 4) Postava se v "jednom" pohybu vzdaluje i přibližuje zároveň, její vzdálenost zároveň roste i klesá, a to jen v závislost na správném složení opakovaného pohybu a osového zpřevrácení; 5) Osové zpřevrácení tvoří úplně nové pohyby, ba co více - úplnější pohyby. Ruka vykrouží dokonalý kruh tam, kde dříve dělala jen půlotáčku. = Postavy tak nacházejí své rozvinutí a dokončení až v zrcadlovém zpřevrácení. /// Arnold vnáší prací s obrazem a časem svobodu do vizuálního vnímání průběhu reality a tím realitu nabourává, aniž by na ní musel fyzicky cokoliv měnit. (22.11.2015)

Důvtipná dekonstrukce „nalezeného“ filmového materiálu, odkrývající v pohybovém dialogu manželského páru hlubinné rytmické spojení i jeho ironický zvrat, potenciální nesoulad. Rytmický rozklad nadto proměňuje všední styk v rituál či tanec a odkrývá tak divadelnost, rituálnost běžného soužití. To druhotně osvětluje konání obou jako potenciálně manipulativní a harmonii společného tepu definitivně zvrací v boj. (08.12.2016)

K polechtání nervů a trpělivosti s dalšími režisérovými kousky zde: http://video.google.com/videoplay?docid=-7346135205382749153 (21.10.2012)

Znáte to, jak se děti baví neustálým rozsvěcením a zhasínáním světla? Pokud patříte k těm, co se po chvíli rozeřvou NECH TOHO, TY FAKANE!, tak tenhle film radši nezkoušejte. Pokud ale v té dětské zábavě dokážete spatřit "cosi geniálního", tak si to pusťte. Bude se vám to líbit. :) Já osobně spíš doporučuju klip Fine Young Canibals - Ever fallen in love, v němž byl ten samý nápad zpracován s lehkostí a vtipem. Faktická poznámka: Pièce touchée je "remix" scénky z filmu The Human Jungle (1954) s originálním zvukovým podkresem (hlučná pračka?). (11.06.2011)

uf....! ještě teď mám vytřeštěné oči - co jsem to vlastně viděla a co slyšela...?! (29.02.2024)