Ve svém druhém hraném filmu objevuje Ulrich Seidl paralely mezi mladou Ukrajinkou, která najde práci v bohatém Rakousku, a mladým Rakušanem, který se svým otčímem odjíždí na Ukrajinu montovat automaty na bonbony do zchátralých městských čtvrtí. Jejich cesty se nikdy nezkříží a tvůrce ani nechce líčit příběh setkání, ale spíš mu jde o to konstatovat, že oba světy si nejsou příliš vzdálené. Jak na východě, tak na západě vidí autor stejně osamělé, stejně bezradné jedince. Pro Olgu je místo ve vídeňském geriatrickém zařízení šancí na únik před ubohostí existence doma, kde se potácela mezi bídně placeným zaměstnáním a nechutnými sexuálními službami přes počítač. Ve Vídni ale brzy zjišťuje, že bez občanství zůstane přes veškerou snahu jen opovrhovanou služkou, že osudu psance se nezbaví. Na rozdíl od Olgy, která má alespoň lidský cit a doufá, že se vrátí domů s penězi, aby se postarala o své dítě, je Paul se svým siláctvím, zastírajícím nedostatek sebedůvěry a vůle, typický produkt kapitalistického zbožnění úspěchu, jehož jako příslušník nejnižších vrstev periferie nemůže nikdy dosáhnout. Jediný zbytek sebeúcty se u něj projeví, když konečně opustí zpustlého a vulgárního otčíma, který byl dlouho jeho vzorem.
(oficiální text distributora)
