V Sylviině městě (festivalový název)
-
En la ciudad de Sylvia
Drama
Španělsko, 2007, 84 min
Režie:
José Luis GuerínHrají:
Pilar López de Ayala, Xavier LafitteObsah
-
Mladý muž, obsese a město, tři protagonisté „jednoho z nejněmějších filmů v historii“, jak jej charakterizuje samotný autor, byť právě při práci se zvukem strávil nejvíce času. Snímek, uvedený na festivalu v Benátkách, představuje návrat ke kořenům a zároveň budí pozornost jako „něco naprosto nového“. [43. MFFKV 2008] (oficiální text distributora)
Mladý muž, obsese a město, tři protagonisté „jednoho z nejněmějších filmů v historii“, jak jej charakterizuje samotný autor, byť právě při práci se zvukem strávil nejvíce času. Snímek, uvedený na festivalu v Benátkách, představuje návrat ke kořenům a zároveň budí pozornost jako „něco naprosto nového“. [43. MFFKV 2008] Komentáře uživatelů k filmu (12)
-
Houdini
Zlatý Lev - výběr(3.9.2007)
-
Ducharme
odpad!Rádoby artový snímek absolutně o ničem. Téměř 90 minutová snaha navodit dojem, že film snad má nějakou hlubokou myšlenku, je zcela marná. Hlavní "hrdina" má mimiku figuríny, dialogy tam byly doufám jen omylem, hudba je násilná a místy až otravná. Chuděra Sylvie.(20.2.2009)
-
Rosomak
Má to i své dobré části... ale většina filmu je naprosto mizerná. Nevadí ani to, že pracuje s hodně rozvolněnou narací, ale hlavně to, jak se prezentuje a jak ukazuje postavy, prostředí a předměty. Snaží se tu vyvolat v divákovi pocit poetiky (dost vykalkulované) a prvoplánovitě kýčovitými scénami působit na diváka. That´s sucks...(13.3.2009)
-
bassator
43rd KVIFF 2008 - ANOTHER VIEW - Jiný pohled, AUDIENCE AWARD - Divácká cena deníku Právo (Divácká cena: 1234) - 2.44/277(24.8.2009)
-
Pacco
Pro krásu vše. Ale v čem tkví krása tohoto filmu? V ničem a ve všem, v dokonalosti zobrazeného a prázdnosti pojmu nic. Jak se vypořádat s filmem, který je dokonalý ve svém pohyblivém obrazu, ale zcela nepravděpodobný jak patetická póza klasických obrazů. Stává se snětí očekávání, parametrů s prázdnou narací, kde styl ovládl dílo a snažil vydobýt si svým vizuálním elitářstvím místo na voyerském uměleckém slunci? Ano. Důkaz - malíři nasere pták do notesu, ale pak několikrát (!) za sebou vidíme znovu stránky notesu, kdy posraná dvojstrana chybí a notes nevypadá, že by se v něm trhaly listy. Pro estetickou krásu filmu (k níž se počítá i bezdomovec na ulici, pokud se hodí pro styl) už nebyl(o hovno) důležité, a tak byl(o) nenápadně "odstraněn(o)" z filmu. Přičemž samotná scéna s exkrementem je prázdná a umělecky náhodně nedůležitá. Tento film si je dobře vědom svého operování s detaily, zvukem a divákem. Pomocí primitivních parametrů vtahuje do děje, zvětšuje očekávání a minimalizuje touhu nalézt rozřešení (nebo ji naopak zvyšuje + zvyšuje divákovu distanci od filmu). Přesto není v té jednoduchosti (která není jednoduchá, nýbrž perfektně promyšlená) vše tak realistické a umělecky promyšlené. Naopak, pokud se snaží autor evokovat krásu reality, voyerismu a představ ve své nahodilosti, tak se mu to nedaří (viz hovno), ale i ta estetická rafinovaná jednoduchost je vytažená ad absurdum. Všechny ženy (kromě jedné, naopak znetvořené) jsou v tomto filmu dokonalé krásné. Všechny. Pokud se objeví ona znetvořená, je to ve chvíli, kdy je oko diváka tak navyklé na krásu, že je to pro něj šok a zapamatuje si tuto scénu. Ale.... šli ste někdy po ulici a viděli na ní samé mlčenlivé, kulervoucně krásné modelky? Vyčítám filmu jeho krásu, s kterou si tak rád hraje, vyčítám mu ten destilovaný alkohol reality, kterou se nás snaží předkládat s tajuplným úsměvem a tvrzením že je to jenom voda, kterou nabral a teď nám chce ukázat, jak chutná. Vyčítám mu tu přehnanou dokonalost s kterou operuje. Pak už zbývá se jen zeptat: "Kde vlastně Sylviino město?" Odpověď je jasná. Nikde. Není totiž žádný malíř, nejsou ty dokonalé ženy, ani veřejná doprava, ani bezdomovec, ani padající ramínko pronásledované ženy, ani nevyřčený sex. Všechno to se nikdy nestalo a nestane, to všechno je jen záměr, který se tím netají. Pokud byl však záměr meditovat, přemýšlet a hledat odpovědi, pak nebyl posvěcen ničím horším než vizuální dokonalostí, ve které jsem záměrně hledala chyby v mizascéně a místo přemýšlení o smyslu, sem přemýšlela z které strany nakopnout hlavní osobu plátna, aby mu konečně jeho věčně dokonalý účes trochu povadl. Vítej kolonko : (pseudo)umělecké. Osobní dojem - krásné jako na(r)cistické malování (bezesrandyvoe). Plán pro příští život - natočit stejný film, otočit genderové role.(13.10.2008)
-
Terez.S
no, zatím to vypadá, že tohle dílo většina z nás asi moc nepochopila ... podlě mě je to zkouška trpělivosti :-)(7.7.2008)
-
Aquarius
http://www.davidbordwell.net/blog/?p=1457(12.12.2008)
-
Aristes
José Luis Guerín se možná nikdy nesetkal s dílem Marcela Prousta, a přesto se mu podařilo natočit film, jenž zachycuje svět kolem nás s tak neuvěřitelnou mírou subtilnosti, podobnou té, jíž se při svých pozorováních vyznačoval tento výjimečný literát. Vždyť kdo by si při sledování Guerínových obrazů nevybavil ony nádherné pasáže o neznámých kráskách, nebezpečně upouštějících uzdu naší představivosti z Hledání ztraceného času? ___ Film začíná překrásnou scénou v kavárně, kde si hlavní postava krátí dlouhou chvíli pozorováním lidí sedících u stolků a zakreslováním jejich siluet do svého zápisníku. V této sekvenci dosahuje největšího rozmachu Guerínova schopnost neobyčejně konstruovat filmový prostor. Hledáček kamery neustále mění pohledy na různé výseče prostoru kavárny, staticky pozoruje postavy sedící u stolků, snímá jejich tváře, výrazy, gesta, a činí vždy tak, aby nikdy neopustil zorné pole oka hlavního aktéra. Veškeré pohledy kamery zde podléhají výběru a možnostem jeho pronikavého zraku. Hrdina sleduje lidi okolo sebe, ale může se stát, že jeho pohled upoutá postava u toho nejvzdálenějšího stolku, jež je zakrývána rameny, hlavou či jinou částí těla postavy sedící před ní, přičemž tato zakrývající postava sama může být občas skryta pod závojem gestikulujících rukou člověka v popředí, avšak stačí pouze, aby na zápisník onoho hrdiny dopadlo několik kapek holubího lejna, a donutilo jej tak přesednout si k jiné straně stolu, čímž se mu otevře další pole předtím jen virtuálních možností pohledu, kdy ještě před chvílí neviditelní návštěvníci kavárny nabývají jasných rysů a vyjevují se jeho zraku v celé své kráse. V neposlední řadě neslyšíme ani rozhovory, jež mezi sebou lidé vedou, stejně jako on, bystrý pozorovatel, jemuž to nedovoluje vzdálenost, která jej od nich dělí, a tak jsme vzýváni ke snění o obyvatelích třeba jen na základě jejich mimických pohybů. Takový způsob konstrukce filmového prostoru nedosahuje jenom toho, že dominantní objekty (z hlediska umístění) v záběru ustupují zdánlivě bezvýznamným předmětům či postavám hlásícím se o svůj hlas z pozadí (to samé se děje se zvuky, jež se mezi sebou kříží, jeden ustupuje pod nátlakem druhého, například ve scéně, kdy projiždějící tramvaj najednou ztlumí klapání podpatků pronásledované dívky), čímž nutí oko diváka těkat mezi body, či chcete-li prvky, v záběru, a vystavuje jej tak frustraci z nemožnosti vtěsnat celý filmový prostor do osidel jeho zraku, ale také jakéhosi krajního subjektivismu, jenž rozhodně nenaplňuje pouze tradiční záměry tzv. subjektivní kamery usilující o zintenzivnění identifikace s hlavní postavou, nýbrž o to, aby nám kamera skrze oko hlavní postavy-básníka zpřístupnila jakési šetrně citlivé pozorování okolního světa. Tento postup ovšem nepřevládá vždy, a bylo by velkou nepozorností tuto daleko složitější hru, k níž nás Guerín nabádá, tímto způsobem redukovat. Jsou totiž pochopitelně chvíle, kdy se kamera z této subjektivizace vychýlí, a sice proto, aby nám tu a tam odkryla i ty části prostoru, jež zůstávají hlavní postavou nespatřena. Někdy nám pro změnu naopak zamlčí například jí vyřknutá slova (scéna v baru) a pohne nás tak k domýšlení si jistých kompozičních fragmentů, které stejně jako v tomto zmíněném případě nemusí odkazovat jen k poli mimo rámec obrazu, byť i takové záměry lze ve filmu vysledovat, nýbrž i k vnitřkům obrazů či k místu ''za'' obrazem, k jeho odvrácené straně. Odtud onen neodbytný pocit, jako by Guerínova kamera neulpívala jen na povrchu ženských tváří, nýbrž viděla přímo do jejich hlav, provrtávala je skrz na skrz. Proto si všimněme, že v tomto filmu není jediné ženy, jíž by kamera zabírala jen tak pro nic za nic. Z každé tváře, výrazu či pohybu žen zde vyzařuje cosi neobyčejného, jakési neproniknutelné tajemství, jenž nám může zpřítomňovat třeba jen záchvěv pramene vlasů, sklopení očí nebo skousnutí rtů, a my se jen stěží ubráníme pocitu, že je to právě oko hl. hrdiny, jehož tento jev strhnul, donutil k pozastavení se a přísnému probodnutí oním registračním přístrojem, jemuž říkáme oko. Guerínův film lze tedy bezesporu chápat jako dílo o životaschopnosti pohledu, o čistém nazírání světa okolo nás a o jeho nesmírně bohatých možnostech. ___ Dále by bylo velkou chybou přehlížet, v jaké roli v tomto snímku vystupuje samotné město. I ono je zde přizpůsobeno vidění hlavní postavy, ale právě díky tomuto přizpůsobení nabývá naprosto mimořádné krásy. Město zde není jen kulisou, ubohým prostředím, nýbrž samotným hercem naprosto rovnocenným ostatním aktérům. Má svá zákoutí, tajemné skuliny v podobě nepřístupných oken domů, své obyvatele, ruchy, hudbu, své vzpomínky, prchavé okamžiky, jež skrze něj protékají jako ustavičný proud. Pro hlavní postavu bude toto město navždy spjato nejen s tajemnou cizinkou Sylvií a její domnělou dvojnicí, s bohyní z polosvěta, s ženou podobnou těm, jimž Proust věnoval oněch několik krásných stránek svého díla, ale i s hlasy kostelních zvonů, tóny viol, tvářemi zpozorovanými na tramvajové zastávce či za hranou kavárenského stolu. A snad lze doufat, že jeho slídivý pohled alespoň jedinkrát během tohoto dobrodružství utkvěl na třpytu čehosi, čemu se říká láska...(27.1.2012)
-
Deverant
Není pravda, že "En la ciudad de Sylvia" nemá záplatku. Jen ji ti kteří jsou (jako Bordwell) příliš zaměstnáni formální stránkou snímku přehlížejí. Zápletka tu je a je prostá: mladík je na prázdninách/výletě v cizím městě a chce si to s někým rozdat. To že tu kdysi byl a s někým se tu setkal nehraje větší roli, protože stejně nezáleží příliš na tom, které ze zaměnitelných ženských těl se stane jeho objektem (Sylviino město působí jako by záměrně chtělo být ilustrací k slavnému eseji Laury Mulvey o mužském pohledu (ve) filmu). Po ulicích se potácejí spousty lunatických anorektiček zrcadlících reklamy na zastávkách - a kontrast se znetvořenou ženou je hloupý až to bolí (jako by nexistovaly jiné ženy než modelky z plakátu nebo ty znetvořené) - jenže mladík má trochu problém dostat se za fázi registráže (to slovo neužívám náhodou, film je velmi kunderovský ve své objektivaci ženského těla/popírání ženské subjektivity). Sám ostatně vypadá jako mužská, nebo spíš androgynní varianta modelkovské záplavy v ulicích. "V Sylvině měste" je nakonec spíš než film o možnosti filmového pohledu filmem o kastraci (hrdinova efémérnost a unikající pohlavní diferenciace spolu s pasivitou) a voyeurismu. Až na to...Až na to že to není tak docela pravda. Film není "o tom", je TÍM.________________________________________Připadá-li vám komentář zmatený, je to opravdu tak. Stejně jako se film tváří jako skicování, jako precizní práce s viděním, (a je třeba mu přiznat částečný úspěch, scéna v kavárně je opravdu působivě rytmizovaná a strhuje i přes absenci děje, resp. převládnutí jednoho z mnoha paralelních dění, což ale nevymaže a bohužel ani nevyváží "výtky" proti jeho ideologii vidění/hledění), ale je ve skutečnosti až příliš důkladně zkomponován (jinými slovy, je příliš manýristický), komentář k němu jsem tedy považoval za vhodné ponechat v podobě fragmentu, fowlesovské larvy. A tak -(14.9.2010)
-
Ronee
Atmosférická dráma o dvoch ľuďoch s dvomi ľuďmi, v jednom meste. Navyše bez slov. Ale na konci bol dialóg, takže sa tešte.(3.8.2011)
-
Sulda22
5* za zvuk(19.1.2012)
-
ellty
Film má prvky protofilmu z první třetiny 20. století. Muž je prezentován jakožto dynamický, uplatňující svě schopnosti a dovednosti. Žena je prezentována jako statický, bezúčelný objekt bez jakékoli identity, vytržený z prostředí a bez návaznosti na místo. Během filmu je řečeno zhruba 10 vět, i tím se podobá filmu němému a místo kabaretní hudby jsou použity zvuky města. Ovšem protofilmy bývaly výrazně kratší, což je pro mě v tomto srovnání jejich plus. Jedinou postavou filmu je zde muž, hledající svou „fantasma femenino“ , tudíž možnost kognitivní identifikace s osobou jinou je nemožná, protože jiný úhel pohledu než právě jeho se divákovi nenabízí. A jeho pohled je zaměřen na ženy. Konstruuje ženskost, kostruuje obraz patriarchálního světa, kde symbolem moci a aktivity je muž a naopak symbolem podřízenosti a pasivity je žena. Divák se skopofilním pudem si zde jistě příjde na své, pro nás obyčejné je to zdlouhavá ztráta času.(6.11.2010)
